Soustavně vynikající tuzemský režisér a kritik společnosti Robert Sedláček opět trefil cíl: ve svém čtvrtém hraném filmu se inspiroval tunelářstvím a dalšími oblíbenými praktikami vysokých manažerů. Snímek Rodina je základ státu, natočený v koprodukci s Českou televizí, má premiéru ve čtvrtek 13. října.
Žánr je u Sedláčka vždy těžké určit, ale dá se říct, že od krimi thrilleru Pravidla lži opsal kruh přes komunální satiru Muži v říji a absurdní komedii Největší z Čechů zase zpátky k vážnému žánru. Rodina je základ státu je příběhem manažera Libora, který se podílel na "zmizení" půl miliardy korun. Zatímco jeho nadřízení už "sedí", kolem Libora se teprve stahuje smyčka. Vystresovaný muž se rozhodne hrát o čas a uteče s rodinou na výlet – výlet nejen pryč od problémů, ale i zpět v čase.
Sedláčkovi coby režiséru i autorovi scénáře se daří něco v současném českém filmu nevídaného: chirurgicky přesně pojmenovává některé z problémů současnosti bez zbytečného moralizování. Ukazuje odtrženost manažerského světa a myšlení od reality, nemožnost volby, situaci, v níž je vzorný manžel a dobrý otec donucen podílet se na zlu, aby zabezpečil rodinu.
Co do vedení herců Sedláček opět prokazuje velké mistrovství: zastává zásadu "méně je více" a nechává Igora Chmelu odehrát hlavní roli prakticky s jediným výrazem. Namísto pohodlného kochání se "hereckým koncertem" se tak divák musí aktivně domýšlet, co se tomu člověku vlastně honí hlavou. Sedláček je ve svém vyprávění lakonický, možná až dokonce ke své škodě: náročný divák ocení, jak mu autor nedávkuje všechno lopatou, nýbrž ho nechává s filmem pracovat – ale kolik takových diváků u nás je...
"Rodina" je obsazená spíš méně známými tvářemi, ty povědomější, jako je třeba Jan Budař, Sedláček využívá jen v epizodkách. Epizodický je film díky struktuře road movie vlastně celý; mezi nejpovedenější patří zdánlivě idylické kempování na břehu řeky Moravy nebo setkání s dávným spolužákem, jež dá vzpomenout na podobně hořkou scénu z Intimního osvětlení.
Kvůli Sedláčkově neochotě dělat kompromisy a přizpůsobit se línému divákovi mívají jeho filmy ostudně nízkou návštěvnost. Přitom rozhodně nejsou "nedivácké": nedochází v nich k žádným divokým experimentům, vyprávějí se chronologicky... Jen prostě vyžadují spoluúčast publika. Jednou bude Sedláček považován za jednoho z nejdůležitějších tuzemských režisérů začátku tohoto století, ale to už bude pozdě. Snad diváky na jeho snímky – i zpětně – naláká jeho další nový film, satiričtí a divácky vstřícnější Sráči, které Česká televize uvede v listopadu.
