Po sobotním večeru, kdy v rámci slavnostního zahájení 48. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech slavný host John Travolta zatančil před rekordně zaplněným letním kinem, následovalo nepříliš povedené zahájení hlavní soutěže v čele s Hřebejkovými Líbánkami. Travolta opět zachraňoval náladu na tiskové konferenci.
Na Travoltovy taneční kroky se v rámci uvedení muzikálu Pomáda přišlo pod širé nebe podívat rekordních 2 238 diváků, někteří z nich tancovali sami. V sobotu večer ve Velkém sále hotelu Thermal slavný herec uvedl válečné drama Sezóna zabíjení, kde hraje vysloužilého příslušníka srbské armády. I přes vážné téma však byl Travolta na tiskové konferenci velmi uvolněný, nebál se mluvit dokonce ani o smrti svého syna. Vyznal se také z nostalgie ke svým kořenům z prostředí pracující třídy v New Jersey a vyjádřil obdiv k nízkorozpočtovému snímku Divoká stvoření jižních krajin, který má čtyři ocenění z loňského festivalu v Cannes a čtyři neproměněné nominace na Oscara.
Hlavní soutěž, festivalové rodinné stříbro, nicméně nevykročila pravou nohou. Tříhodinové německé pásmo Prameny života by rádo obsáhlo poválečné německé dějiny od 40. do 80. let, ale místo velkolepé fresky je spíše koláží tragikomických epizodek. Nejvíce vadí barvotisková "pelíškovská" popisnost, která koresponduje s velejednoduchým způsobem 
vyprávění: když má nějaká postava být šprtka, tak musí mít rovnátka, tlusté brýle, beďary, utažené copy a čte si v knihách o umění a ještě ji vidíme chvíli poté, co se její protiklad povaluje na matraci v bazénu nahoře bez. Kdyby někdo náhodou (při té stopáži) usnul, všechno se mu zopakuje ve vyprávění mimo obraz ("V ten den skončilo naše dětství."). Je to pěkné, pěkné ve špatném slova smylu; Němci si tam jistě najdou svoje, ale mimo toto etnikum ten snímek nemá příliš šancí zaujmout.
Ošklivá chce naopak být novinka Jana Hřebejka Líbánky, český zástupce v hlavní soutěži. I ona je úhledná jako Prameny života, ale na rozdíl od nich nechce jen ilustrovat. Ráda by drásala, zkoumala, tepala, ale nakonec dopadá ještě hůř: "nastavuje zrcadlo". O bakalářské historce z jedné rurální svatby, během níž vyjdou na povrch dávná pochybení, se ještě bude psát hodně, přijde ostatně do našich kin na konci srpna, takže není třeba šířit se o ní o moc více. Ale ani skvělé herecké výkony (Jiří Černý, Stanislav Majer, Kristýna Nováková-Fuitová, Anna Geislerová) a solidní Hřebejkova režie nepřebijí výsměch primitivistickému scénáři Petra Jarchovského. Kdo svéprávný v životě použije věty jako "Často jsme plakali. Naše polibky chutnaly vždy slaně."? Kam jinam než do famáckého cvičení z prváku patří metafory typu černá kočka přeběhne po prosluněném trávníku = bude průser? Co ta ach tak okatá inspirace sevřenými severskými rodinnými dramaty, která tak zoufale nefunguje? A to zuřivé ignorování divácké všímavosti, kdy se publiku všechno v čele s těhotenstvím hlavní ženské postavy servíruje klystýrem?
Hřebejk snímkem Odpad město smrt loni dokázal, že dokáže obrovské věci. Potřebuje ale dobrou látku - a takové mu Jarchovský nedodává. V hlavní soutěži MFF Karlovy Vary Líbánky mohou zabodovat pouze herecky. Stejně jako loni podobně scenáristicky slabý Polski film.
