Nestává se často, že by do našich končin zabloudil irsko-kubánský film z prostředí havanských travesti umělců, v případě snímku Viva, který se tento týden objeví kinech, ale to štěstí máme. Ověnčen cenami z malých zahraničních festivalů se pokusí oslovit artové diváky, které neodradí trochu nezvyklé téma. Byla by to totiž škoda; film není zbytečně umělecky náročný a vedle hledání identity a rodinných hodnot akcentuje i sociální stránku chudé Kuby.
Všechny tyto složky jsou ve snímku zastoupeny rovnoměrně, žádné se nedává přednost a žádná není vyprávěna jakoby mimochodem, přitom nepotlačují dějovou stránku a divák se během stominutové stopáže nemá čas ani na chvilku nudit. V Havaně se totiž pořád děje něco zajímavého - ať v nočních klubech, v boxerském ringu, anebo za zdmi omšelých domů se špinavými omítkami, kde přežívají v každodenní existenci tisíce chudých Kubánců a o něčem sní. O uměleckém či sportovním úspěchu, o lásce, o lepším životě.
Otec a syn
Mladičký Jesus (Héctor Medina) žije jako stovky dalších mladých lidí v Havaně na pokraji bídy, ve starých špinavých domech, a snaží se životem se nějak protlouct. Na rozdíl od jiných ale má aspoň práci: dělá kadeřníka v nočním travesti klubu, kde ze zákulisí pak obdivuje vystupující umělce. Touží stát se jedním z nich - a málem se mu to podaří, i když první vystoupení skončí fiaskem, dostane ještě jednu šanci. Na té se ovšem setká s nepříjemným opilým starším mužem, kterého pak nalezne u sebe doma. Je to Jesusův otec Ángel (Jorge Perrugoría), někdejší boxer, ale také násilník a opilec a dnes už jen agresivní troska.
Ángel se rozhodl v Jesusově bytě žít, nakonec bylo to místo, kde se také narodil. A vůbec se mu nelíbí Jesusovo vystupování v ženských šatech, zakazuje mu to a spíš ukazuje jiná místa, jako jsou tréninkové placy, kde boxují sportovní talenty. Jesus s otcem k sobě hledají cestu pomalu, neulehčují to ani trochu hysterická Jesusova sexy sestřenice Cecilia (Laura Alemánová), milenka jednoho z tupých boxerů, nebo třeba šéf travesti klubu s přezdívkou Mama (Luis Alberto García). Ale přesto, že jejich pohled na svět je natolik odlišný, pomalu k sobě začnou nacházet cestu...
Kdo vlastně jsem?
Nejdůležitější postavou je samozřejmě Jesus, výborně zahraný Héctorem Medinou - a to byla role ve filmu Viva jeho první zkušenost před kamerou. Jesus je si nejistý sebou i ve vztahu k okolí, zakřiknutý a submisivní, patrně gay - což se moc neřeší a není to nijak explicitně řečeno, přestože jeho pohyby jsou signifikantní a skutečnost, že pro peníze je bez mrknutí oka schopen homosexuální prostituce, taky o něčem svědčí. Není to ale vůbec podstatné. Mnohem důležitější je Jesusovo okouzlení travesti světem, a na to člověk být gay nemusí.
Scény prodeje vlastního těla však mimo jiné ilustrují bídu, která mezi havanskou mládeží panuje. Jesus zdaleka není jediný, kdo si tak přivydělává, a když dostane šanci, neváhá postaršího zákazníka i okrást. A vzhledem k tomu, v jakých podmínkách tam hrdinové žijí, že jejich jediné jídlo, kterým se denně živí, je stále do omrzení rýže, se není co divit. Pro Jesuse je vysvobozením umělecký (a s tím spojený finanční) úspěch v klubu; třeba pro boxery to zase je sport a vidina lepšího života někde jinde. A kamera je nemilosrdná, bídu ulic ukazuje bez přikrášlování. Kuba je jistě nádherná země, ale žít v ní není jen tak.
Krev není voda
Postupem času se děj snímku orientuje především na synovsko-otcovský vztah mezi Jesusem a Ángelem. Sledujeme v něm střet dvou protichůdných osobností i povah, na rozdíl od introvertního syna je Ángel živelný bouřlivák, hlučný člověk, co nejde pro ránu daleko. Ani náhodou se mu nezamlouvá, co syn dělá, odmítá to tolerovat, stejně jako spoustu dalších věcí. Časem se ale začínají hrany obrušovat. Přispívají k tomu i neradostné skutečnosti, které Jesuse nakonec přesvědčí o tom, že rodina je jednou rodina, a ta by měla držet pohromadě.
V nezvyklé irsko-kubánské koprodukci natočil Vivu režisér Paddy Breathnach, který zaujal už před dvaceti lety sociální komedií z irského podsvětí Byl jsem dole. Ani zde se nevyhýbá svým oblíbeným tématům, podává je citlivě, dávkovaně, rozhodně ne na úkor stavby příběhu, a proto velmi nenásilně. I jeho režijní vedení přispělo k slibnému pocitu lepších zítřků, které po zhlédnutí bude divák mít. I přes to, že život peříčko není a někdy fakt bolí.
