Režisér a scenárista Václav Vorlíček, autor slavných komedií a pohádek, v červnu oslavil šestaosmdesáté narozeniny. Chystá pohádku o Zlatovlásce, sbírá motivy pro další projekt a smysl pro humor rozhodně neztrácí.
Bude Zlatovláska vtipná?
Samozřejmě usiluji o to, dostat do příběhu co nejvíce humoru, protože ten k pohádce - i když jde o drama - patří. Těším se na psaní technického scénáře, protože chci přidat postavu starší zkušené osoby, která bude s princeznou v důvěrném stavu. Tak můžu diváky nejlépe seznámit s postavou Zlatovlásky, s jejím způsobem myšlení. Tak zjistíme, že Zlatovláska je vlastně dívka trochu nešťastná z daru, který jí sudička opatřila v domnění, že jí tím zajistí v životě štěstí. Proto princezna své zlaté vlasy důsledně schovává a hlavu má ovinutou různými závoji. Důvěryhodná osoba Zlatovlásku i dva prince, s nimiž utíká, stopuje zpovzdálí. Prozřetelně za sebou táhne neuvěřitelně nabaleného osla, který nese vše potřebné. Lucii Konášové jsem ještě neřekl, co zamýšlím. Ale věřím, že mi to schválí.
Mluvíme-li o humoru, musím se zeptat na vaši spolupráci s Milošem Macourkem...
Seznámili jsme se ve vlaku do tehdejšího Gottwaldova. Vypravili zvláštní vagony pro filmaře a kvůli tomu, jak s námi pořád někde šíbovali a přidávali nás k jiným vlakům, cesta trvala asi sedm hodin. Byli jsme šíleně hladoví, nebyl jídelní vůz a na chodbě stál člověk a jedl. Já na něj hladově koukal a on mi nabídl. Tak mě Macourek zachránil od smrti hladem.
A za to získal celoživotního spolupracovníka...
Pak jsme ve Zlíně, jak už to tak bývá, sedávali u stolu a povídali si. A já věděl, že si Macourek rád vymýšlí fantastické a nadreálné věci, a tak jsem mu prozradil myšlenku, již jsem v sobě nosil už od patnácti let. Když jsem začal inklinovat k filmu, vzpomněl jsem si na komiksy, co jsme jako kluci handlovali mezi sebou u popelnic, kam je uklízečky vyhazovaly po amerických vojácích, kteří byli v Blatné posádkou. Pár komiksů jsem dokonce ještě našel na půdě. Říkal jsem si, že by nebylo špatné, kdybychom figurky nechali obživnout, a to jsem pod přísahou, že to nikomu neprozradí, sdělil Macourkovi. Měl jsem už dost přesnou představu, jak by se měl děj vyvíjet, kterou se Macourek nadchl. Nabídl jsem mu, abychom to udělali spolu, což s radostí přijal.
Jak dlouho jste Kdo chce zabít Jessii psali?
Asi tři neděle na Macourkově chalupě. Pak jsme ale měli problém dostat film do výroby. Dramaturgové pořád říkali, že lidi nebudou vědět, o co jde, že komiksy tady nikdo nezná, a tak dále. Naštěstí v osmičlenné dramaturgické skupině seděli i dva přátelé, kteří nám poskytli podporu. Když byl film hotový, zase se opakovaly stejné námitky. Tenkrát jsem navrhl nově otevřenému kinu v Kralupech nad Vltavou, že zkusíme film naslepo a zadarmo dvakrát promítnout pro naprosto nedotčené diváky. Lidi při promítání řvali smíchy, báječně se bavili, dramaturgové seděli jako sochy. Pak na kafi ještě říkali, že na to lidi, zdá se, zabírají, asi že jsme to dobře vysvětlili. Do druhého promítání se zprávy o světové premiéře v Kralupech rozkřikly, přišlo víc mladých lidí a kino se doslova otřásalo. A přihlížející dramaturgové se pak plácali po ramenou a říkali: To se nám zas jednou povedla komedie. Nakonec těch pět milionů, co nám na film dali, do půl roku komedie vydělala třikrát.
To byl případ i dalších vašich komedií a pohádek...
Absolutně vedou Tři oříšky pro Popelku a Dívka na koštěti. Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách je taky dodnes velice dobře prodávaný. V zahraničí byla ale doopravdy nejúspěšnější Popelka. Třeba mi loni na Vánoce zvoní telefon a tam pan redaktor Töpfer z Frankfurtu nad Mohanem, který se mnou chtěl udělat rozhovor před vysíláním Popelky. Řekl mi, že ve vánoční dny ji vysílá v Německu jedenáct spolkových zemí, Švýcarsko a Rakousko. Mezi svátky se mi pak ozval znovu a hlásil, že o Vánocích v německy mluvících zemích sledovalo Popelku 81,5 milionu diváků. Poděkoval jsem, jak mě velice potěšil. Mezi námi, to číslo mě úplně posadilo na zadek (směje se).
Byl herec, s nímž se těžko spolupracovalo, a stejně jste ho obsazoval?
V podstatě se špatně spolupracovalo s Menšíkem (směje se), protože prakticky nezavřel ústa. Historky o všech jeho babičkách a tetičkách z Moravy mu samy naskakovaly jedna za druhou. Vždycky jsem říkal "Vláďo neblbni, už s tím běž do prdele a vezmeme tu srandu vážně. Jinak to sranda nebude."
* Jak vybíral herce do svých filmů?
* Jak na něj zapůsobila Čína, kde natáčel Macha a Šebestovou?
* Koho hledal nejdéle a s kým byla nejtěžší spolupráce?
ODPOVĚDI NA TYTO OTÁZKY A MNOHEM VÍCE SE MŮŽETE DOČÍST V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN.
Autor: Denisa Kimlová
