Někdy je celek překvapivě míň než suma svých jeho částí. Na filmu Vrah ve mně, už druhé filmové adaptaci temné románové kriminálky Jima Thompsona z roku 1952, se podílela spousta velice talentovaných a schopných lidí v čele s režisérem Michaelem Winterbottomem a představitelem hlavní role Caseym Affleckem. Ne že by byl výsledek zlý, ale jeden by z té sestavy čekal víc.
Affleck tu svým nenapodobitelně slizkým způsobem hraje zástupce šerifa ze zapadákova v západním Texasu. Lou Ford pod fasádou slušného, možná trochu nudného kluka skrývá násilnické choutky. Navíc má důvod k pomstě za smrt svého bratra... Události uvede do pohybu jedna sexy prostitutka s tvářičkou a tělem Jessicy Alby, jejíž touha po bolesti zarezonuje s Louovým sadismem; následuje šňůra mrtvol.
Na Winterbottomovu filmografii se dá nahlížet buď stylem "odvážný režisér, který se nebojí zkusit cokoliv", nebo optikou "slepé kuře nachází zrno podivuhodně často". Divácky vděčná je jeho rekapitulace "madchesterské" scény 80. let Nonstop párty, politicky se angažuje v dokumentu Cesta na Guantánamo, s genialitou hraničí jeho adaptace románu o Tristramu Shandym a málokdo docenil, jak v Síle srdce fantasticky spojil síly s Angelinou Jolie. Zato hudebních Devět písní nebo sci-fi Kód 46 jsou sterilními cvičeními na dané téma.
Ve Vrahovi ve mně se Winterbottomova režie příliš nesetkává se scénářem zrovna tak zajímavého tvůrce Johna Currana. Ten natočil třeba přesná komorní vztahová dramata Už tady nežijeme nebo Barevný závoj. I tentokrát nabízí sevřený rámec několika postav na malém prostoru, Winterbottom sází na plátno všechny náležité noirové postupy – ale výsledek je kontroverzní. Tím spíš, že obsahuje dvě scény velmi brutálního a explicitního násilí na ženách, které vyděsily diváky na festivalech Sundance a Berlinale a pak i v běžné distribuci. Byli jste varováni.
