Šance na Oscara
Z Polska mě ukradli

... říká Pawel Pawlikowski, režisér polského původu, jenž v roce 1971 emigroval na Západ. Ve svém nejnovějším filmu Ida zachycuje svou rodnou zemi na počátku šedesátých let: křesťanství a trauma z holocaustu, ale i živelnou jazzovou scénu mladých a naději na lepší budoucnost. Mladičká novicka Anna a její teta Wanda, někdejší stalinistická prokurátorka, pátrají po dívčiných židovských rodičích, kteří zmizeli za druhé světové války. Idu Polsko letos vysílá na oscarové klání.

Po projekci Idy na festivalu v Karlových Varech jste se účastnil diskuse s diváky. Jaké na takových debatách padají nejčastější otázky?

Záleží na zemi. Ve Varech se lidé ptali hlavně na zvolenou estetiku: černobílou statickou kameru, klasický obrazový formát 4:3... Jedna žena měla problém s tím, jak si Anna na závěr vybere, ale to není morální lekce toho filmu, to je cesta té postavy. V Polsku byly diskuse vypjatější. Ida tam vstoupila do jakéhosi bitevního pole, na němž se stala politickou otázkou ještě před premiérou.

V době širokoúhlých spektáklů plných digitálních triků se na volbu natočit černobílý film v klasickém formátu asi zeptá každý...

V téhle vizuální podobě si tu dobu pamatuju. A taky jsem chtěl, aby Ida působila trochu nadčasovým dojmem, odtržená od reality - a realita je barevná. Chtěl jsem vyvolat meditaci, ne vyprávět realistickou story. Formát taky souvisí s tím, že jsem chtěl na plátno dodat určitou vertikalitu, související se směřováním k bohu, s transcendencí. Ida je skoro antifilm: dnes jsou snímky plné vzruchů, aby lacině přitahovaly pozornost, plné explicity. Tomu jsem se chtěl vyhnout, měl jsem v úmyslu nechat věci na představivosti diváka. Chápal jsem, že takový postup bude diváky spíš odrazovat. Ale paradoxně jde o můj komerčně nejúspěšnější film. Je to záhada!

Usiloval jste o nadčasovost, ale Ida se chtě nechtě odehrává v konkrétním časovém rámci. Kdy přesně?

1962, ale může to být kdykoli mezi roky 1959 a 1964. Dá se to říct podle hudby a krajiny. Nechtěl jsem vysvětlovat dějiny, chtěl jsem, aby publikum bralo Idu jako báseň. Diváci v Jižní Koreji nebo v Kolumbii, kteří nevěděli nic o polských dějinách, příběh perfektně pochopili, protože je vyprávěný univerzálním jazykem a je o obecných věcech.

V roce 1962 vám byly čtyři, máte na tehdejší Polsko vlastní vzpomínky?

Velmi silné! Hlavně prostřednictvím hudby. A když vidíte svět poprvé, bez předsudků a interpretací, vnímáte ho intenzivněji. Pamatuju si auta, interiéry, tváře, prázdnotu z doby, kdy ještě nebylo tolik aut a hluku. Lidé, kteří tu dobu nezažili, si možná myslí, že byla depresivní a temná, ale pro mě šlo o nejvíc cool éru v dějinách! (smích)

Jak těžké bylo vytvořit tehdejší atmosféru? Sehnat dobová auta, najít rozpadající se města...

Stálo nás to dost úsilí. Neměli jsme moc peněz, tak jsme museli hodně hledat. Scény z města se natáčely v Lodži, kterou dnešní polský ekonomický zázrak jaksi obešel, má stejnou atmosféru jako tehdy. Trvalo dlouho najít lokace: Polsko je teď dynamické a barevné, ne hezky barevné, pistácie a lososová, všude reklamy, fantasticky zošklivěné divokým kapitalismem. A já hledal jinou zemi, zemi traumatizovanou válkou, stalinismem, ale zároveň s lidmi, kteří mají novou energii, nové nápady, jsou sexy. Nejlepší polská kultura podle mě pochází z raných šedesátých: cenzura oslabila a objevili se výjimečně talentovaní tvůrci. To se tak stává, když hnusný režim poleví a lidé se chytnou. U vás to přišlo o trochu později.

Vaše babička zahynula v Osvětimi. Použil jste něco z jejího osudu?

Nic, Ida je fikce. Jestli má tenhle film z mé strany nějaký psychologický důvod, tak to je touha znovuvytvořit Polsko začátku šedesátých let. Je to země, o kterou jsem přišel. Opustil jsem ji ve čtrnácti, nedobrovolně. Vlastně jsem ani nevěděl, že Polsko opouštím. Moje trauma je, že mě odtamtud ukradli.

Obě hlavní herečky se jmenují Agata. Jak jste jim říkal na place?

Malá Agata a velká Agata? Aga a Agata? Nakonec jsem jim říkal jmény postav. Vlastně to nebyl problém, jsou velmi odlišné, ale obě obrovsky statečné. Agata Kulesza (Wanda) je velmi zkušená, druhá Agata (Trzebuchowska, Anna) nikdy před tím ve filmu nehrála, ani nechtěla, našli jsme ji, jak si čte v kavárně.

Pro mě je Ida založená na kontrastu: mezi hlavními postavami, mírem a válkou, judaismem a křesťanstvím, životem ve světě a v klášteře. Je to původní koncept filmu?

Není to konflikt, ale nejednoznačnost. Nestavím židovství proti křesťanství, naopak, vidím je v určité jednotě. Zajímají mě konflikty v rámci duše jednoho člověka, třeba ve Wandě, něco, s čím se v sobě nikdy nedokázala usmířit. Použil bych spíš slovo paradox. Spíš než konflikty hledám komplexnost.

Jak jste točil ty působivé scény v klášteře, které kontrastují se zbytkem filmu?

To samozřejmě nebyly skutečné jeptišky. Točili jsme v opuštěném paláci u Zamośće, býval tam ústav pro choromyslné. Byla tam strašná zima, minus dvacet. Našli jsme i lepší lokaci, skutečný klášter, prázdný, ale udržovaný. Ale tamní biskup četl scénář a vyhodil nás s ním. Církev nás zatípla. Takže tenhle dům byl znouzectnost. Navíc napadl sníh, což všechno zkomplikovalo - ale ty scény se sněhem fungují daleko líp, než kdyby byly bez něj. Měli jsme kliku, všechny průšvihy nám pomohly. A bylo jich tolik! Můj střihač Jarek Kaminsk, který mimochodem studoval na FAMU, říkával - Pawle, nám se děje tolik katastrof, že to možná nakonec bude i dobrý film!