Po více než čtyřiceti letech se před kamerou opět setkali někdejší herečtí kolegové a manželé Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý: scenárista Marek Epstein jim na návrh režiséra Jiřího Stracha napsal scénář na tělo. Výsledek, melancholická romantická komedie Vrásky z lásky, je daleko lepší, než by člověk u takhle uměle vytvořené zakázky čekal.
Brzobohatý hraje někdejšího učitele Otu, který čeká na operaci zákalu a vzpomíná na dávné setkání s dávnou hereckou hvězdou Janou Furtákovou alias Jeanne DeFuro. Ta se mezitím odmítá smířit s dožíváním v ústavu sociální péče kdesi v Jeseníkách a k nevoli tamní vrchní sestry nutí ostatní stařenky a stařečky k účasti v uměleckých kroužcích. Ota s Janou se znovu setkají a vyrazí spolu na pomalou road movie, jejímž cílem je přijetí vlastního stáří.
Scénář Marka Epsteina (napsal například filmy Václav, ROMing či Ryna) nabízí nosnou základní situaci, ale v detailech mnohdy selhává. Pointa jednotlivých vtipů buď není bůhvíjak kreativní, nebo ji člověk čeká celé vteřiny dopředu (viz například "pilulky na paměť"). Některé postavy si zasloužily víc rozehrát: třeba přátelský řidič kamionu v podání Marka Taclíka do filmu vstoupí velmi nadějně, ale je z něj hned zase vystrnaděn Otovým nesmyslným hnutím mysli. A v první řadě je na scénáři vidět, že je psaný "na sucho", zakázkově: za hlavní motor filmu pasuje až příliš okatě protikladně napsané postavy, mezi nimiž to potom jiskří prostě tak nějak samospádem. Ota má rád řád a systém, Jana se životem proimprovizovává, někdejší tělocvikář Ota za sprostá slova kdysi dával i padesát kliků, Jana kleje jako dlaždič...
Slabiny scénáře nicméně víc než bohatě zachraňuje Strachova režie. Vrásky z lásky jsou totiž filmem především hereckým. Fantastický výkon podává Taťjana Medvecká, jejíž "Velká sestra" vedoucí ústav železnou rukou nemůže být odlišnější od hereččiny předchozí filmové role submisivní matky ve slovensko-českém dramatu Dům. Jiná Táňa, Vilhelmová, má celkem asi pět vět, stačí jí ale k parádnímu sólu znuděné castingové asistentky; na zmíněném castingu se herecky blýskne i režisér Radim Špaček. Aňa Geislerová jako podřízená vrchní sestry dělá divy s pouhým založením rukou a sarkastickým úšklebkem.
Vrásky z lásky ale samozřejmě stojí a padají s ústřední dvojicí. Přehnaně protikladnou polohu svých postav Bohdalová s Brzobohatým "uhráli" skvěle: on je starosvětským gentlemanem, ona tornádem, oba se doplňují navzájem. Divácky vděčnější je samozřejmě Bohdalová se svým komediálním talentem, který tu má spoustu příležitostí rozvést - včetně scény přelézání plotu nebo diblíkování na policajty. Ať má proti Bohdalové kdo chce, co chce, tahle ženská umí být i v osmdesáti živel.
A pak je tu jejich společná scéna ze závěru, bez níž by Vrásky z lásky byly poloviční. Nejenže představuje nečekaně drtivý emocionální vrchol celého filmu, ale přesahuje do metarovin přesně tak, jak by člověk u hereckého spojení nesoucího s sebou tolik asociací čekal. Jeden dialog toho řekne o stáří, herectví a vztahu dvou lidí na plátně i mimo ně víc než celé jiné filmy.
Strachův a Epsteinův snímek může zopakovat efekt Vratných lahví: bude mít vysokou návštěvnost díky tomu, že do kin přivolá seniory, kteří se jim jinak vyhýbají. Neměli by být zklamaní. V žádném případě ale nejde o film pro pamětníky: Vrásky z lásky jsou vkusný mainstream, za jaký bychom měli v době současných produktů od Poledňákové a Vejdělka platit zlatem.
