Tři filmy ze tří svébytných žánrů nabízejí distribuční kinopremiéry týdne: romantický muzikál Milovaní, fantasy podle starořeckých bájí Válka Bohů a český pokus o thriller Vendeta.
Milovaní dopadli z premiér týdne nejlépe. Žánrový chameleon Christophe Honoré, který točí komorní dramata i lehkonohé vyprávěnky, tentokrát vyrukoval s roztančenou, barevnou a hlavně francouzskou (to je podstatné!) podívanou o lásce, ženách, mužích, městech, epochách... Krásná Madeleine (ztvárněná mimo jiné stále oslňující Catherine Deneuve) a její dcera Vera tančí skrze životy mužů, které milují – od 60. let do současnosti, od Prahy po Montreal. Právě proto, že se film, který zakončoval letošní ročník festivalu v Cannes, natáčel i v naší metropoli, v něm hrají i některé známé česko-slovenské tváře – například Pavel Liška nebo Zuzana Onufráková. Roli učitele Jaromila si vystřihl Miloš Forman s gustem nejen pro film, ale i pro dobré jídlo, neboť podle Honorého přijal nabídku natáčet v Paříži i jako příležitost k turné po tamních restauracích.
Válka Bohů je čistou hollywoodskou velkoprodukcí – včetně charakteristického detailu, že příběh halabala splácaný ze starořeckých mýtů natočil ve Spojených státech Ind, Tarsem Singh. Scénář sice psali američtí Řekové Charley Parlapanides a Vlasis Parlapanides, ale příliš věrní svým kořenům nezůstali. Ve zkratce jde o to, že bohy vybraný hrdina Théseus se postaví mocí posedlému králi Hyperionovi, který chce s pomocí Titánů uvržených do Tartaru a luku ukovaného bohem Árésem zničit lidstvo a svrhnout olympské bohy. Povědomá jména s vlastními, daleko komplikovanějšími osudy, jsou tu uvrhnuta do vizuálního mixéru připomínajícího neblaze proslulé 300: Bitvu u Thermopyl. Samozřejmě nesmí chybět 3D.
A psát o Vendetě prostě bolí. Jde o film, kde se všichni zúčastnění nesmírně poctivě snaží o maximální možný výkon. Pokus vydupat v tuzemských podmínkách thriller nebo aspoň film s thrillerovou atmosféru si zaslouží držet oba palce. A kdyby jeden nevěděl, o čem to celé je, má v izolovaných pasážích debut Miroslava Ondruše jistou působivost nebo aspoň zajímavý "ksicht". Jenže jako celek Vendeta zoufale nefunguje: všechny zmíněné umělecké i technické výkony a postupy patří do úplně jiných filmů, nejméně deseti. Příběh, který potřeboval syrovou ruční kameru, je vyprávěn pomocí vrcholně estetizované vizuality. Ondřej Vetchý hraje jako v divadle "na plné pecky" až do poslední řady, přitom by se daleko víc hodil niternější nebo aspoň kamennější projev. A chatrný příběh o pomstě za příkoří, které se stalo dceři jeho postavy, je chvíli bohapustou céčkovou exploitation a chvíli zase pokusem o seriózní zpracování natolik komplexních otázek jako vina, trest a odplata. Tragicky promarněná šance.
