První části canneského víkendu vládl dokument – dramaturgové festivalu potvrdili, že se nebojí žádné kontroverze ani moderny. Nejprve se v pátek odpoledne v sekci Un certain regard za účasti herce Michela Piccoliho a režiséra Pedra Almodóvara uskutečnila projekce dokumentu Barbeta Schroedera L’avocat de la terreur (Advokát teroru), kde Schroeder skicuje portrét kontroverzního právníka Jacquesa Vergese.
Ten v 50. letech minulého století nejprve proslul jako obhájce Djamily Bouhired, krásné alžírské bojovnice proti francouzské koloniální vládě. Verges ji vysekal z cely smrti a později si jí vzal za ženu. V pozdějších letech se Vergesova pozornost obrátila k RAF, obhajoval nacistického „řezníka z Lyonu“ Klause Barbieho i überteroristu Carlose. Schroeder Vergese nehodnotí – pomocí rozhovorů s ním, s bývalými teroristy, s novináři a vědci staví portrét důsledně tak, aby divák sám zvolil stanovisko – je Verges lotr, nebo idealista? Je pomahačem teroristů, anebo obhájcem slabých? Vedle toho pak ve filmu vyrůstá komplexní geneze celého moderního terorismu.
Pokud vás víc než terorismus zajímá problém zdravotnictví, neměli byste minout nejnovější film Michaela Moorea nazvaný prostě Sicko. Promítá se mimo soutěž (Moore sám nechtěl s filmem soutěžit, aby podtrhl význam „my“ proti sobeckému „já“) a na novinářské projekci ho očekával nabitý sál. Sicko ukazuje smolné, smutné a bizarní osudy Američanů, kterým pojišťovny zamítají léčbu v konfrontaci s relativně lidštějším evropským modelem zdravotnické péče. Mooreův názor je jasný: díky nadvládě soukromých pojišťoven je americké zdravotnictví horší než (polo)státní systémy.
Jako obvykle nedává Moore prostor druhé straně, neřeší stinné stránky evropských systémů a na Kubě vidí jenom moderní techniku, lidský přístup a to, že stejný lék stojí v USA stovku a tady pět centů. Moore si vybírá jenom to, co podporuje jeho názor a i v tomhle filmu vystupuje pro některé jako bojovník za svobodu, pro jiné jako mediální terorista. Faktem zůstává, že svůj pohled říká poutavou dokumentární formou a k jednomu vás donutí –přemýšlet o daném tématu alespoň ty dvě hodiny, které Sicko trvá.
Dnes večer proběhne technologicky přelomová projekce trojdimenzionálního koncertního filmu U2 3D Catherine Owens a Marka Pellingtona, který bude předcházet živé vystoupení U2 na červeném koberci před festivalovým palácem.
Hraná tvorba zatím stojí trošku v ústraní: šokantně laděný thriller Boarding Gate Oliviera Assayase s Michaelem Madsenem a Asii Argento vybírá louži každého klišé a do cíle doráží jako zmáčený pes. Domácí soutěžní muzikál Les chansons d’amour Christopha Honorého se zase utopil ve svých třinácti písních a Zvjagincevovo Izgnanie je sice natočeno s bravurou mistra, ale dvě a půl hodiny jsou prostě moc – já bych u všech filmů nad 90 minut dobrovolně vracel vstupné.
Šimon Šafránek, Cannes
