Festival má za sebou další silný den, ale žádný nový favorit na zisk hlavní trofeje se neobjevil.
Davové šílenství včera v okolí Croisette vyvolala slavnostní večerní projekce Tarantinova Grindhouse: Auto zabiják. Quentina Tarantina na červeném koberci doprovázely herečky Rosario Dawson, Rose McGowan, Tracie Thoms a Zoe Bell a zatímco diváci je nadšeně zdravili, kritici s chutí dokázali, že ani Auto zabiják není nesmrtelné. Se skóre 1,7 (maximum je 5 bodů) se snímek v tabulce časopisu Screen umístil na pěkném předposledním místě (stále vede Tahle země není pro starý bratří Coenů a 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny Cristiana Mungia).
Vedle Tarantina byla včera netrpělivě očekávána i premiéra dalšího amerického filmu: Mister Lonely od Harmonyho Korinea. Nabitý sál, kde nechyběl třeba ani herec Gael García Bernal, nejprve bouřlivě aplaudoval, později unaveně ztichl. Korine ve své novince vypráví bizarní příběh dvojníka Michaela Jacksona (Diego Luna), který v Paříži potká dvojnici Marilyn Monroe (Samantha Morton). Marilyn pak Michaela pozve do komunity v Británii, kde na starém hradě žije Marilyin manžel Charlie Chaplin s dcerkou Shirley Tempel a několik dalších dvojníků. Mezitím se v džungli stane zázrak: z letícího letadla vypadne jeptiška a přežije naprosto nezraněná. Korine jako kdyby v Mister Lonely prolínal úžasné divoké sny s určitou hořkostí, pramenící z nepochopení. Výsledek je polovičatý, plochý a ve srovnání s dalším programem festivalu také paradoxně zoufale neoriginální.
Americké filmy v Cannes vůbec kromě příspěvků bratří Coenů zatím symbolizuje tlustě mazaná angažovanost a ideová mělkost. Oboje včera vyniklo především ve srovnání s černobílým mystériem The Man From London (Muž z Londýna) Bély Tarra. Detektivní příběh na motivy knihy klasika Georgesa Simenona s Miroslavem Krobotem v hlavní roli je famózní, aristokratickou podívanou. Film plyne v pomalých a složitě komponovaných jízdách po ošuntělém přístavu a přilehlých interiérech, figury mluví často jenom zezadu, scény se zdánlivě opakují, ale dostávají jiný význam, svíravou atmosféru doplňuje melancholický akordeon a zvuk řeznického sekáčku.
Podobnými prostředky jako Tarr se vyjadřuje i mexický režisér Carlos Reygadas. Jeho minimalistickou novinku Stellet Licht (Tiché světlo) uvádí několikaminutový záběr na probouzející se divokou krajinu a v podobném stylu pokračuje film další dvě a půl hodiny. Příběh se odehrává v severomexické novokřtěnecké mennonitské komunitě a podobně jako v Bitvě v nebi se tu Reygadas zabývá sporem touhy s morálními hodnotami: otec od rodiny bojuje s tím, že miluje jinou ženu. Reygadasův výrazně výtvarný styl, provázání s přírodou a super pomalý střih připomínají díla Terrence Malicka nebo Andreje Tarkovského – pro fanoušky těchto režisérů může být Stellet Licht příjemná výzva.
