Velkofilm Filipa Renče Lída Baarová vidělo v kinech a v televizi přes 2,2 milionu diváků. Proč nás příběh herečky, která měla poměr s Goebbelsem, tolik zajímá?
Hraný film pojmenovaný po Lídě Baarové šel do kin pouhé dva týdny po premiéře dokumentu Zkáza krásou, věnovaného rovněž jí. Oba tituly vznikaly nezávisle na sobě, ale měly přitom totožnou vyprávěcí strukturu: stará a zahořklá žena v rakouském exilu před smrtí v interview vzpomíná na léta vzestupu, slávy i pádu.
U dokumentu jde o postup legitimní. Jeho režisérka Helena Třeštíková Baarovou v Salcburku skutečně navštívila a pořídila s ní videorozhovor. Herečka z něj vychází jako beznadějně naivní žena, která se utápí v sebelítosti a pocitu (domnělých?) křivd. V případě filmu režiséra Filipa Renče a scenáristy Ivana Hubače jde o línou vyprávěcí berličku sloužící k vyklenutí falešného oblouku velkého individuálního osudu spjatého s dějinnými událostmi. Baarové tu jsou vnuceny rysy postavy z antické tragédie, heroiny zmítané dobou.
Čemu věřit spíše? Autentické výpovědi, nebo scenáristickému konstruktu vyšponovanému na efekt? Na řečnickou otázku netřeba odpovídat, Hubačův scénář se ostatně pod tíhou vlastní pompéznosti rozpadá sám. Chce vypadat jako příběh tažený silnou protagonistkou, ale přitom nechtěně slouží melodramatu o holce postrkované okolím a dějinami, která žadoní o to, abychom ji litovali.
I filmařsky jsou si oba filmy na hony vzdáleny. Prostředním jménem Filipa Renče je exces: režisér se nedokáže vyjadřovat jinak než přehnaně. Lidé se svíjejí v emocích, věci hoří, hudba burácí, klišé (smrt jako vylití číše červeného vína!) triumfují. Zkáza krásou je oproti tomu ukázkou promyšlené a ukázněné narativní kompozice, pod níž je s Třeštíkovou podepsán střihač a spolurežisér Jakub Hejna.
Baarová to jistě neměla lehké: údajně nejméně inteligentní dívka z okruhu prvorepublikových hvězd byla ve špatných chvílích na špatných místech, ve své naivitě se zapletla s mocnými své doby, zejména s Goebbelsem, a doplatila i na typickou českou závist a malost, které ji po válce dohnaly do vězení a exilu. Ale to z ní ještě nedělá tragickou hrdinku. Tragické je spíše podezření, že někteří dnešní Češi se na příběh o ní dívají s podobným gustem, s jakým na Baarovou plivali jejich předci po osvobození: Patří jí to, mrše!
