Děti noci: sympatický, ale příliš nenápadný film

První reprezentant české kinematografie měl dnes odpoledne premiéru před publikem karlovarského festivalu. Příběh mladé dívky z Karlína nazvaný Děti noci se většině dosud promítaných soutěžních filmů vyrovná, k favoritům ale nepatří.

Snímek, který podle scénáře Ireny Hejdové (získala za něj Cenu Sazky) natočila režisérka Michaela Pavlátová (tvoří zejména animované filmy, ovšem má již za sebou i dokumenty a celovečerní debut Nevěrné hry), vypráví o sotva dospělé dívce Ofce (Martha Issová), která si neví rady se životem. Opouští ji přítel (navíc s nejlepší kamarádkou), práce ve švagrově non-stop prodejně potravin také není zrovna naplňující. Tajně ji miluje Ubr (Jiří Mádl), dívka však nehodlá překročit práh přátelství. Jejich převážně nočním životem se prolíná karlínský polosvět barů, nočních klubů a existencí operujících na hraně zákona či přímo za ní.

Obě autorky vsadily převážně na jemnou kresbu lidských charakterů a na atmosféru pražské čtvrti, která jako jedna z mála ještě zůstává vizuálně zajímavě ušmudlaná. Stvořily komorní dílo, kde se toho ovšem mnoho nestane, ač některé motivy autorky naznačí slibně: Ofku v obchodě přepadne maskovaný (ale možná známý) lupič, Ubr se několikrát marně pokusí o sblížení s Ofkou, pokaždé neúspěšně, ale bez fatálních následků a okolím se potuluje mladá dívka, která zběhla ze školy a matka po ní zoufale pátrá - alespoň tento epizodní příběh je v závěru uzavřen.

Dobrý, ale ne dost

Pavlátová sleduje drobné i větší hříchy, jimž se nevyhne žádná z postav, nicméně na víc než na vnímavou pozorovatelku si netroufne. Hlavní hrdinka umí být patřičně frackovitá a nesympatická, podobně jako mnohé její vrstevnice, přičemž Pavlátová citlivě zachycuje, že její výkyvy nálad a bezradnost z vlastního života nejsou důsledkem žádného traumatu a neexistuje na ně ani žádný rychlý lék; mnohé vrstevnice se v Ofce možná poznají. Tudíž ji ani nevystaví žádné skutečně kritické situaci, která by její do značné míry adolescentní chování potrestala či případně překlopila do mentální dospělosti.

Výsledkem je velmi dobře zahraný i režírovaný snímek, který ovšem vypráví nikterak výjimečný osud všedních lidí v relativně spokojeně si žijící společnosti. Na prosazení v zahraniční konkurenci příběhů mnohem zásadnějších tohle asi stačit nebude.

Foto: Jan Schejbal