Ambicí karlovarského festivalu nikdy nebylo přicházet pokaždé s novou koncepcí, ale spíše naplňovat ji rok od roku kvalitnějším programem. Jak výrazný bude ten letošní?
Sympatickou konstantou naší nejdůležitější filmové přehlídky zůstává schopnost dramaturgů nabídnout vedle aktuálních trendů napříč žánry také inspirativní vhledy do dílčích národních kinematografií a promyšlené koncepční bloky a pomocí četných retrospektiv přiblížit (a nezřídka pro českého diváka objevit) významné solitéry světového filmu. To jsou věci, které Vary zdobí: pravidelně tu lze hledat plastický, mnohotvářný obraz současné kinematografie i obzory rozšiřující kontext, atraktivitu i přesah.
Nejsledovanější součástí programu bývá zpravidla sekce Horizonty, která vždy nabízela výrazné snímky sesbírané na předních zahraničních přehlídkách. Bude tomu tak i letos, přestože počínaje loňským ročníkem se z tohoto prestižního informativního výběru odštěpila část nazvaná Otevřené oči, zahrnující výhradně tituly oceněné na festivalu v Cannes.
Perly z Croisette: stáří, incest, mafie
V ní tentokrát najdeme třináct snímků, jež si rozhodně zaslouží zvýšenou pozornost. Jakkoli zde chybí vítězný snímek Laurenta Canteta Třída, adekvátní náplastí na tuto absenci nepochybně budou nová díla držitelů již dvou Zlatých Palem za nejlepší film bratří Dardenneových i jednoho z klíčových autorských tvůrců současnosti, tureckého režiséra Nuri Bilge Ceylana. Všichni jmenovaní zůstávají ve svých novinkách věrni svým tématům i stylu: Dardenneovi přicházejí v Mlčení Lorny s další strhující sociální sondou do života společenských outsiderů nasnímanou jejich typicky veristickým způsobem a Ceylan se ve Třech opicích znovu minimalisticky, s akcentem na detail a omamnou vizuální krásu noří do hlubin rodinné krize.
Přestože jsme z italské produkce v posledních letech neviděli nic moc pozoruhodného, avšak mafiánská freska Gomorra Mattea Garroneho a snímek Il Divo Paola Sorrentina, jehož ústředním tématem je politikum nahlížené skrze ústřední figuru nezdolného a nevyzpytatelného křesťanského demokrata, zdá se věstí vítanou změnu. Mezi tvůrce, kteří nikdy nezklamou, patří Němec Andreas Dresen (viz v naší distribuci uvedená Láska na grilu), jenž se tentokrát ve filmu Mrak 9 vydal zkoumat zákruty sexuálních vztahů a důsledky nevěry u hrdinů v pokročilém věku. Návrat do formy po zoufale nezdařené variaci na poetiku Charlese Bukowského (Faktótum) signalizuje norský režisér Bent Hamer svým delikátním, lakonicky vtipným titulem O´Horten, v němž zachycuje stárnoucího strojvedoucího před jeho poslední jízdou vlakem. Osobním tipem z této nabité sekce budiž maďarská Delta: úchvatně natočené, atmosférické incestní drama talentovaného mladíka Kornéla Mundruczóa zasazené do fascinujících dunajských lokací.
V tomto snímku nelze přehlédnout vliv ikony maďarské kinematografie, apokalypticky orientovaného mistra filmové metafyziky Bély Tarra, jehož zatím poslední opus Muž z Londýna bude pro změnu ozdobou sekce Horizonty. Neměli byste jej propásnout už kvůli tomu, že v něm hlavní roli ztvárnil u nás stále populárnější herec a divadelní režisér Miroslav Krobot. Tarrův náročný aristokratický styl dlouhých záběrů a zesílené kontinuity dějů není pro každého, ale kdo hypnotické formě této nevšední černobílé adaptace románu Georgese Simenona propadne, bude se jen obtížně vracet zpátky do reality.
Podobně je tomu se snímkem Jezero Tahoe Mexičana Fernanda Eimbckeho (v kinech jsme mohli vidět jeho znamenitý černobílý debut Kachní sezóna), který svým citem pro absurditu všednosti asociuje rannou tvorbu Jima Jarmusche. Jiným vrcholem bude kubisticky pojatý portrét Boba Dylana, jehož ve snímku nezávislého klasika Todda Haynese I´m Not There ztvárňuje šest různých herců včetně Cate Blanchettové.
Nová znělka, staré hvězdy, svatá porota |
| Ve čtyřech variantách letošní znělky, pod níž se podepsal renomovaný reklamní režisér Ivan Zachariáš, budou účinkovat výhradně zasloužilí režiséři a herci (dřívější slavní hosté festivalu Harvey Keitel, Danny de Vito, Miloš Forman a Věra Chytilová), mezi celebritami 43. ročníku jsou zatím ohlášeni „pouze" hvězdní herečtí matadoři (Robert De Niro, Nick Nolte, Danny Glover, Armin Mueller-Stahl a Christopher Lee) a rovněž v porotě je trochu nouze o čerstvější tváře (ne, Jan P. Muchowa za čerstvého věru považovat nelze). Přesto je skvělé, že účast v porotě přijal izraelský tvůrce Ari Folman, který se do lázní vrací po dvanácti letech: tehdy si spolu s kolegou Ori Sivanem po právu odnesl Křišťálový globus za režii snímku Svatá Klára, nyní uvede v sekci Otevřené oči svůj animovaný dokument Valčík s Bašírem, která byl dlouho favoritem letošních Cannes. Více o obsazení soutěžních sekcí přehlídky (hrané filmy, dokumenty, Na východ od západu) se podrobněji dočtete ZDE |
Lidé z třicátého století
Novinkou na letošním ročníku karlovarské přehlídky bude kromě posílení programu v první a poslední den festivalu také projekce nejzdařilejších záznamů operních inscenací z Lincolnova Centra v New Yorku (fenomén opery na plátně si ostatně díky kinu Aero našel své příznivce i v Česku). Ve výpravném opusu První císař, který zahájí sekci Hudební odysea, budete mít patrně jedinou příležitost, jak během tří hodin vidět Plácida Dominga, asijské bojové umění a technické zázemí newyorské Metropolitní opery. Mezi zásadní díla obsažená v tomto výběru patří dokument o temném zpěváku Scottu Walkerovi, o němž ve filmu Muž z 30. století nadšeně i nevěřícně mluví například David Bowie, Brian Eno nebo Radiohead a vynalézavá hudební road movie Sigur Rós: Heima, zobrazující slavné post-rockové impresionisty při neohlášených koncertech v opuštěné rybí manufaktuře, ve stinných jeskyních, na pastvinách a dokonce v nádrži na rybí tuk v krajině západních fjordů.
Podruhé se na festivalu představí Nový Hollywood, tentokrát zaměřený na originální přetlumočení tradičních žánrů (Poslední eskorta Hala Ashbyho) a též výběr pěti studentských snímků nadějných mladých tvůrců, včetně obou vítězů loňského Fresh Film Festu. Naopak značnou tradici má v Karlových Varech poslední léta pohříchu kvalitativně neduživá prezentace deseti titulů, jež vybrali jednotliví recenzenti amerického časopisu Variety.
Záslužným krokem je volba letošní teritoriální retrospektivy: při prohlížení filmů zařazených do poučné sekce Zaostřeno na Nizozemsko (která snad vyvrátí mýtus, že tamější snímky se zbývají pouze Druhou světovou válkou nebo sexem) zarazí pouze fakt, že zde nenarazíme na žádné z vynikajících děl originálního filmaře, herce, divadelníka a básníka absurdity Alexe van Warmerdama.
Sérii poct, v nichž dramaturgové akce letos selektivním způsobem přibližují či připomínají velikány soudobého československého filmu (Dušan Hanák, Juraj Jakubisko, předseda letošní poroty Ivan Passer) i zahraniční vizionáře (nedoceněný Brit Nicolas Roeg), dominuje osobnost mexického tvůrce Arturo Ripsteina. Poměrně reprezentativní vzorek sedmi titulů tohoto obdivovatele a bývalého asistenta Luise Buňuela, jehož tvorba sahá od žánrových snímků přes experimentální pokusy a dokumenty až po kýčovitě laděné příběhy vyprávěné v duchu televizní estetiky, představuje další vyplněné místo v pestré mapě latinskoamerické kinematografie.
Stejný svět, jiný pohled
Ostře sledovanou a vyhledávanou sekcí také bývá Fórum nezávislých, jehož dramaturgové Štefan Uhrík a Hana Cielová loni po letech přestoupili ke konkurenci (Febiofest). Neobvyklé zážitky by mohla přinést retrospektiva amerického dokumentaristy Lese Blanka, jehož zájem o lidovou kulturu (a hlavně hudbu) je svébytnou uměleckou antropologii. Jeho díla vzbuzují velká očekávání už svými názvy: óda na aromatické přírodní antibiotikum Česnek se vyrovná deseti matkám uchu spíše lahodí, zatímco otázka položená titulem V nebi pivo nevedou? jistě děsí nejen vyznavače polských národních tanců, o nichž snímek pojednává.
Ideální kategorii, uspokojující touhu objevit pro sebe snímek, který zatím nezískal širokou publicitu a přitom je formálně i obsahově stimulující, představuje Jiný pohled. Pokud loni svou excentrickou formální virtuozitou a těžce podvratným humorem ohromil belgický titul Ex Drummer režiséra Koena Mortiera, letos by mezi kandidáty na překvapení mohlo patřit nekonvenčně pojaté drama Balast amerického tvůrce Lance Hammera. Jeho pozoruhodný film, odehrávající se v rurálním prostředí státu Mississsippi, překvapuje zejména důsledně dodržovanou strohou estetikou: žádná hudba, pouze ambientní zvuky, pečlivé rámování i střih, postavy charakterizované spíše řečí těla než slovy. Jaké projevy diváckého nadšení či nevole se dají očekávat během projekcí 235 filmů, tvořících program letošního ročníku? Těžko říct, ale očekávání jsou na místě. Máloco se přeci vyrovná bezpečnému i rozechvělému pocitu, když se po roce opět vmáčknete do sedadla uvnitř velkého - nyní čerstvě zrekonstruovaného - sálu Hotelu Thermal.
Foto: outnow.ch
