O tom, že v posledních letech italská kinematografie zřetelně stagnuje, nemůže být pochyb. Pověst této provenience občas zachraňuje "italský Woody Allen", přeceňovaný režisér se sklony k narcismu a sentimentu Nanni Moretti (Synův pokoj, Kajman). Jak do této situace promluvily dva tituly z Apeninského poloostrova, oceněné v Cannes?
Očekávání jsou zrádná věc: podvědomě si díky nim vytváříme představu o filmu, na který se těšíme, a pak nás zaskočí, nevypadá-li tak, jak jsme si jej vyfantazírovali. Něco takového se mohlo divákům snadno přihodit v případě italského snímku Gomorra. Velkou cenou z Cannes ověnčená sociální freska zasazená na nevlídnou neapolskou periferii, kde je život lidí beze zbytku ovládán tamní větví mafie (tzv. Camorrou), má velmi rozvolněnou dějovou strukturu a svou pozornost tříští mezi několik ústředních postav.
Dílo klade zvýšené nároky na pozornost, nicméně jeho důslednost v podrobném vystižení způsobů, jakým Camorra v daných oblastech ovládá a destruuje lidské životy, zaslouží obdiv. Hranice sociálního dokumentu a dramatu je tu velmi prostupná a Gomorra chvílemi i přes zručnou realizaci nemůže plně najít svůj rytmus, nicméně některé obrazy (třeba ten závěrečný: zdvižená lžíce bagru s mrtvými těly naivních mladíků, kteří popudili místní mafiány) mají potenciál zarýt se do paměti. Cenný, byť filmově nepříliš pozoruhodný titul, z něhož je jasné, proč autor předlohy Roberto Saviano zůstává pod stálým policejním dohledem.
Božský pan Andreotti
Teze o renesanci v posledních letech dosti upadlé italské kinematografie podnítil další v Cannes aplaudovaný snímek Paola Sorrentina Il Divo, pojmenovaný dle přezdívky dnes již devadesátiletého předního italského politika Giulia Andreottiho. Tento pan "Božský", křesťanský demokrat a v současnosti doživotní senátor, spjatý s poválečnými dějinami Itálie (do politiky vstoupil už v roce 1946!) fascinuje své příznivce i nepřátele především svou klidnou houževnatostí, s jejíž pomocí překonal i mnohá vážná nařčení a soudní procesy. V Sorrentinově místy klipovou estetikou ovlivněném portrétu, z něhož je cítit odpor i obdiv, představuje Andreotti dokonalý klid, věčný oportunismus a až nadlidskou vytrvalost.
Film je přesycen odkazy, jmény a souvislostmi, které nepochybně unikají i mnohým mladším italským divákům, ale i tak stojí za to. Permanentně jakoby přetékající film, umocněný efektními vizuálními prostředky, které na sebe občas až příliš okázale poutají pozornost (snad proto, aby auditorium nepropadlo skepsi způsobené neznalostí kontextu), diváka sice zahlcuje, ale zároveň jej díky své živelné formě adekvátně stimuluje. Vynalézavý snímek o muži, který ví, že je třeba "vidět všechno, snést mnohé a napravovat jedno po druhém", poskytuje mnoho odpovědí na to, jak s tímto křesťanským heslem Andreotti naložil ve svém životě. Každopádně inspirace pro reflexi místního politického mikroklimatu.
Italský zázrak se tedy nekonal a s řečmi o renesanci bychom tudíž měli být velmi opatrní, ovšem jako zřetelný odraz ode dna mohou vitální Il Divo i odvážně nekompromisní Gomorra posloužit poměrně dobře.
Foto: kviff.com
