Ceny 43. MFF Karovy Vary jsou rozdány a nutno říci, že alespoň v případě dánského vítěze mezinárodního soutěžního klání (povedená žánrovka Ukrutně šťastni), vcelku spravedlivě. Přesto letos znovu platilo, že nejlepší filmy museli diváci během devíti festivalových dní hledat v úplně jiných sekcích, než byly ty soutěžní.
Poněkud senilní charakter závěrečného ceremionálu, jemuž dominovala řada smutně nevtipných průpovídek Marka Ebena, groteskní zmatky a bizarní důchodcovská série zdravic Ivanu Passerovi (výjimkou budiž Věra Chytilová, účinkující i v jediné opakovaně koukatelné znělce festivalu), neoslabil ani zdlouhavý úvodní experiment bratří Cabanů. Jejich ambiciózní výstup připomínal - řečeno s hrdiny snímku Michela Gondryho Prosím, přetočte - značně „ošvédovanou" verzi spektakulárního akčního filmu Mission: Impossible.
Nejvitálněji působil na pódiu paradoxně nejstarší z oceněných: herce Christophera Leeho musel za jeho sympatický plynulý projev ocenit i sám Eben, jehož okázalé pauzy na potlesk následující po každém z jeho křečovitých vtípků diváci využívali spíše z povinnosti. Naštěstí slavnostní zakončení nepatří mezi ty nejpodstatnější události karlovarské přehlídky.
Tři nejlepší
Skutečnost, že se tato akce do značné míry obejde bez jinde typických okázalých manýr hvězd či byznysmenů, pozérství organizátorů či přehnaně akcentované hierarchie návštěvníků, činí v kombinaci s poučenou a kompetentní dramaturgií z Varů zásadní filmovou událost roku. Program letošního ročníku sice nenabídl tolik výtečných děl jako loni (rovněž velké festivaly v Berlíně či Cannes měly na jaře mírné problémy se sestavením kvalitativně odpovídajících sekcí), přesto se v lázeňském městě promítaly snímky, jimž se ve zbytku sezony vyrovná zřejmě jen máloco. Tady je subjektivní výběr tří stěžejních snímků, vymotaných z chuchvalce zhruba třiceti zhlédnutých titulů:
1. Vrabčí cvrlikání
Nenápadný skvost íránského tvůrce Majida Majidiho (v ČT jsme mohli před časem zhlédnout jeho filmy Božské děti a Barva ráje) o tom, že svět je klam, a přesto je v něm potřeba obstát. Velmi emotivní, a přitom nesentimentální, mimořádně vtipný i obrazově bohatý, moudrý, ale nikdy mentorský snímek disponuje několika přednostmi: najdeme tu znamenitě vrstvené scenáristické i režijní nápady, subtilní práci s atmosférou, odzbrojující výkon Rezy Najiho v hlavní roli smolařského otce rodiny (získal za něj právem Zlatého medvěda z festivalu v Berlíně, kde zvítězil třeba v konkurenci Daniela Day-Lewise z filmu Až na krev) a navrch nevšední autenticitu dětských představitelů a jednoho svobodomyslného pštrosa.
2. Jezero Tahoe
Formálně i tematicky sevřený, zvukovou stopou a předěly černého pole rytmizovaný, výhradně v pečlivých statických záběrech nasnímaný opus talentovaného Mexičana Fernanda Eimbckeho (v kinech jsme loni mohli vidět jeho černobílý debut Kachní sezona) byl nejoriginálnějším dílem festivalu. Jeden den v životě šestnáctiletého kluka, který právě naboural auto (a má za sebou další čerstvý náraz v podobě ztráty otce), dává trochu trpělivějšímu divákovi zakusit pocity v kině zažívané jen vzácně. Empatický a místy výsostně absurdní snímek nádherně pracuje s filmovým prostorem, časem, lakonickým humorem i diváckým očekáváním a dokonale zprostředkovává melancholický, běžně nepostižitelný pocit ze světa jakožto vrcholně paradoxního místa.
3. Mlčení Lorny
Zvěsti o dalším akurátním, syrově realistickém dramatu bratří Dardenneových nebyly tak úplně přesné: nedostižní belgičtí ohledávači osudů sociálních outsiderů v moderní společnosti se nespokojují s tím, co již dovedli k dokonalosti, a nebojí se zkoušet nové adekvátní postupy. Místo hektické, až fyzicky pociťované ruční kamery tentokrát využívají spíše distancovaných pozorovatelských záběrů a poprvé také používají ve svém filmu hudbu (klavír v dechberoucím eskapistickém lesním finále). Zůstalo jedinečné vedení (ne)herců, schopnost násobit mučivou tenzi úspornými filmovými prostředky a vystavět psychologicky i sociálně odstíněný příběh bez větších efektů, ovšem o to věrohodněji.
Festivalová statistika
Opomenout nicméně nelze ani velmi osobní, animovaný, leč v drtivě realistickém tónu vrcholící počin izraelského porotce Ariho Folmana Valčík s Bašírem, v němž je standardní mluvený formát dokumentu oživován působivými psychedelickými sekvencemi a vtipnou hudební dramaturgií. Alespoň stručně vypíchnout si nepochybně zaslouží ještě originální norský snímek O´Horten Benta Hamera, německý Mrak 9 Andrease Dresena či nekompromisní ruský Náklad 200 Alexeje Balabanova.
A u počtů ještě v závěru zůstaneme, neboť nejen zmíněné filmy, ale i některá konečná čísla festivalu jsou úctyhodná: v pátek dopoledne se počet akreditovaných účastníků ustálil na impozantních 10 705. Z toho 8915 bylo držitelů tzv. Festival Passů, 301 tvůrců, 871 filmových profesionálů a 618 novinářů. Na 370 projekcí bylo prodáno celkem 127 508 vstupenek.
Na viděnou za rok, 3. července 2009 před akreditačními pokladnami Hotelu Thermal.
Foto: ČTK
