Se zvýšeným počtem atraktivních projekcí v první den festivalu roste možnost okusit hned v úvodu přehlídky některá z nejdiskutovanějších děl sezóny. Jaká jsou první překvapení a zklamání letošních Varů? Dobrý start je vždy důležitý, a proto by v úvodu festivalového maratonu člověk neměl se svým zdravím příliš hazardovat. V Rusku obdivovaný i nenáviděný snímek Alexeje Balabanova Náklad 200 v tomto ohledu jisté riziko představoval, ovšem konfrontace s ním byla ještě o poznání surovější. Thrillerově pojaté dílo, které na propojených osudech několika postav (učitel vědeckého ateismu, psychopatický policista, vietnamský dělník) ilustruje atmosféru Sovětského svazu v orwellovském roce 1984, mělo silně exploatační charakter a dominovaly mu industriální kulisy, směs bizarních dobových hitů a poetika totálního marasmu a úpadku.
Zatímco u nás upadáme ve filmech, jež se zabývají komunistickou minulostí, do „pelíšků", laskavosti a člověčinky, Balabanov jako by ve svém nečekaně svižném a výrazném filmu, jehož titul je odvozen od dobového krycího jména pro zinkové rakve vojáků zabitých v Afgánistánu, mířil do druhého extrému: čiré dekadence.
Velká očekávání budil díky kladným recenzím po projekcích na festivalu Sundance americký titul Balast debutujícího Lance Hammera. Nekonvenční podívaná, zasazená do věčně podmáčené, bažinaté krajiny mississippské delty, upomínala svou sociální tematikou (neutěšený život černošské komunity) i zdánlivě bezdějovou strukturou, snímáním a prací se střihem a zvukem na nedávná díla takzvané berlínské školy (například loni ve Varech uvedený snímek režisérky Marie Spethové Madony).
Lehce enigmatický zážitek z filmu ovšem rušilo právě vědomí zřetelné odvozenosti: Hamer v posledních letech nepochybně viděl to podstatné ze současné artové kinematografie, nicméně přesvědčivosti (ve vedení neherců i formulaci sdělení) a kvalit svých vzorů zatím nedosahuje. v každém případě však slibná prvotina.
Mírné zklamání směřuje do míst, kde mě to obzvlášť mrzí. Maďarský génius všední apokalypsy a mistr fantasticky prokomponovaných dlouhých záběrů-sekvencí Béla Tarr vzbudil svou adaptací detektivky Goergese Simenona Muž z Londýna spíše rozpaky. Veškerá jeho formální brilance (práce s mizanscénou, zesílená kontinuita dějů) tu zejména kvůli své nemotivovanosti čpí autorským stereotypem. Nejde jen o to, že se tvůrce od dob osmihodinového Satanského tanga (1994) a vrcholných Werckmeisterových harmonií (2001) nikam výrazně neposunul, spíš zamrzí fakt, že scény působí obsahově mělce a hlavně manýristicky.
Dabování některých herců (slavná Tilda Swintonová, která na rozdíl od Miroslava Krobota, hovořícího plynulou francouzštinou, vypadá ve svém skromném partu mírně nepatřičně) v detailních záběrech spíše ruší, stejně jako nefunkční pokus naroubovat extrémní formalismus na noirový žánr. Scénám chybí přesah, kamera už nevynalézá, jen odtažitě pozoruje a zdlouhavě ohledává terén. Tarrův aristokratický styl dokáže i v Muži z Londýna místy uhranout (scény s manželkou zavražděného Browna), jenže tentokrát je nám prezentován ve své mírně degenerované formě.
Foto: kviff.com
