Toto je velmi amatérská fotografie Adama Michnika, kterou jsem pořídil během jeho řeči na úvod berlínské konference a velmi dlouhým názvem Svoboda na obzoru: Evropa 1989/2009. Dějiny naděje - konec jedné iluze? Organizovaly ji Polský institut, Německá společnost pro záležitosti východní Evropy (DGO) a především Goethe Institut, díky jehož laskavosti jsem byl dva dny u toho.
Začínalo se ve středu slavnostním zahájením v sále Braniborské akademie na Gendarmenmarkt, pozdravil jsem Jiřinu Šiklovou a Martina Porubjaka, divadelního režiséra a kdysi, na začátku 90. let, krátce místopředsedu slovenské vlády, poslední před nástupem Mečiara. V roce 1993, to už byl pryč z politiky a opět u divadla, já začínající pisálek, jsme spolu byli tři týdny právě tady v Berlíně na stipendiu, a tak jsme se dali do řeči, jak to vlastně bylo dávno, ale zároveň ne zase tak příliš a Martin Porubjak mi připomněl, že moje domácí, u které jsem bydlel (na Uhlandstrasse, hned na rohu s Ku-dammem), měla strašně oprsklé dítě, což byl nejspíš následek její ultraliberální výchovy, a já je jednou v nestřeženém okamžiku plácnul, načež to dítě vytřeštilo údivem oči, neboť nikdy nic takového nezažilo. To byl tedy můj příspěvek k sbližování Západu s Východem. Tehdy, před patnácti lety, začalo moje zaujetí tím městem, kam se snažím aspoň každý rok na pár dní vracet, sledovat jeho bujivý vývoj, cítit jeho dynamiku a sílu, obdivovat jeho poněkud drsnou krásu a zvláštní, nesentimentální melancholii. Ja, ich mag Berlin.
O řeči Adama Michnika, hrdiny protikomunistické opozice a už dvacet let šéfredaktora největších polských novin Gazeta Wyborcza (stejně je zvláštní, že zůstalo u původního, provizorního názvu: „Volební noviny", když tehdy šlo právě o ty jedny volby, na které po „kulatém stolu" komunisti přistoupili, a ony je pak smetly), jsem psal sloupek do tištěného Týdne, který v pondělí vyšel. Nezastíral jsem tam jisté pohnutí, skutečně je Michnik ohromně charismatický člověk, je v něm cosi slovansky vřelého a zároveň intelektuálně ostrého, stále se směje, trochu koktá, přičemž vyráží slova, jako by s nimi trochu zápasil. A má rád vtipy a je určitě dobrý kumpán. Vím, že má v Polsku řadu kritiků, a ne všichni to jsou jen bigotní fanatici, komunisti nebo antisemité, ale jeho představa Polska jako liberální a tolerantní západní země, pevně usazené v Evropské unii a s přátelským vztahem k Německu, tedy země bez mindráků, animozit a dědičných nenávistí, je tím, co si představuju jako národní zájem - pro Polsko i pro nás, pro zemi, která se už z berlínského pohledu jeví jako daleko méně důležitá, než je třeba Michnikovo Polsko.
Já vím, že Berlín je už léta trendy a že po Čechách chodí spousta lidí (a nemusí to být jenom Jarda Rudiš), kteří se v něm skvěle vyznají - vědí, kde jsou jaké cluby a café „in" a kam se chodí na rave a kde jsou nejlepší sekáče (to já ale vím taky) a kde outlety, kde je to správně alternativní a kde nuda, případně i vědí, kde se nechat tetovat, a někteří možná vědí, kde se dostanou drogy, ale toho bude myslím v Berlíně mnohem méně než v Praze na Smíchově, vůbec mi Berlín připadá jako poměrně bezpečné město, kde se dokonce dá na chvíli nechat nezamknuté kolo, ba existuje pravděpodobnost, že když zapomenete šrajtofli a máte tam adresu, tak vám ji pošlou. Ale já tam už dobrodružství a zábavu nehledám.
Můj Berlín je mnohem měšťáčtější, usedlejší a spořádanější. Samozřejmě, že jsem ho zažil i v noci, ba párkrát i nad ránem, ale to byly výjimky. Já po něm chodím nebo jezdím na kole ve dne - nebo za rozbřesku. Jako tady, když jsem si něco po šesté ráno vyšel z hotelu na Trh žandarmérie (Gendarmenmarkt), který byl liduprázdný a ještě trochu setmělý, takže šeď těch ušlechtilých staveb byla nesetřelá denním světlem. Je to asi nejkrásnější náměstí v Berlíně, určitě v jeho východní části. Jsou tu tři významné stavby: dva téměř identické klasicistní kostely z konce 18. století: Německý dóm (to je kus toho v popředí) a Francouzský dóm (uprostřed), který byl postaven pro hugenoty, kteří (bylo jich asi třicet tisíc) nalezli v tolerantním Prusku azyl a usadili se právě v této čtvrti (podél dómu vede Francouzská ulice etc.). Jako vzor pro takto koncipované náměstí posloužila římská Piazza del Popolo, kde vedle sebe stojí rovněž dva chrámy, ovšem barokní. Trh dostal jméno po elitním kyrysnickém (měli na sobě takový pancíř) vojenském pluku žandářů - gens d´armes, lidí ve zbroji, který tam zřídil „vojenský král" Bedřich Vilém I., otec „krále filozofa" Bedřicha (který ovšem na rozdíl od militaristicky založeného otce proválčil půlku života). Nedaleko stála kasárna, kyrysníci pořádali na náměstí pochody a jiné parády, lid se na ně chodil dívat, neboť Prušáci měli své vojáky vždy rádi. Což ovšem není jediná tradice spojená s tímto místem: za březnové revoluce 1848 tu bylo centrum nepokojů a právě zde se konalo poslední rozloučení s „březnovými padlými" (mělo jich být 270), jež postřílelo vojsko, kterému vzápětí vyděšený král Bedřich Vilém IV. rozkázal opustit Berlín a sám pak musel před jejich rakvemi smeknout. Teď je v Německém dómu stálá výstava o německých parlamentních dějinách, v průvodcích à la Lonely Planet píšou, že je hrozně nudná, já se tam byl podívat, mně se líbila, asi tím, že je nudná. V sedm hodin zhasly lucerny a vysvitlo studené pruské slunce.
Mezi ony dva dómy je vklíněn tento kolosální kus nové antiky v Prusích. Schauspielhaus, tedy původně činoherní divadlo, dnes výhradně koncertní sál (na divadlo je tam malé jeviště, zato výborná akustika), je vrcholné dílo největšího stavitele pruského klasicismu Karla Friedricha Schinkela (1781-1841), díky němuž se je možné v Berlíně cítit poněkud řecky (Altes Museum) nebo goticky, byť na pravou gotiku je příliš mladý - i když se tu něco přece jen najde. Divadlo se stavělo v letech 1818 až 1821, kdy se otevíralo Goetheovou Ifigénií na Tauridě, v tom roce tu poprvé dirigoval svou operu Čarostřelec Carl Maria von Weber, poprvé po Vídni se tu hrála Beethovenova 9. symfonie, vystupoval tu Paganini, dirigoval Ferenc Liszt, Mendelssohn-Bartholdy, Wagner tu řídil provedení svého Létajícího Holanďana. Zkrátka, jde-li člověk s citem pro tyto věci kolem, smekne. Za války a především během bitvy o Berlín byla budova téměř zničena, zcela demolovány byly vnitřní prostory. NDR nechalo ruiny ležet až do kroku 1979, kdy se začalo s pětiletou rekonstrukcí. Zde také Německá demokratická republika de facto zanikla: 2. října 1990 se tu konal poslední „státní akt", načež se zahrála Beethovenova Devátá - a za nepříliš slavným státem dělníků, rolníků a inteligence (to bylo to kružítko ve státním znaku) spadla opona. Z těchhle důvodů bych nesmekal.
Další krásnou stavbou na tomto náměstí jsou tyto toalety. Dokonalé zvnějšku - a samozřejmě zevnitř. Neboť čisté veřejné toalety, toť německá vášeň.
Když mohu někoho provést po Berlíně, vezmu ho mimo jiné přes Bebelovo náměstí (to je zhruba mezi Žandářským trhem a Pod lipami), kde je jednak krásný katolický kostel sv. Hedviky, státní opera a Humboldtova univerzita - a pak toto zvláštní „okno" do podzemí. Je to skvělý případ nepatetického, a přesto naprosto silného pomníku. Na tomto náměstí, které se jmenovalo do roku 1947 Univerzitní (August Bebel byl spoluzakladatelem SPD), večer 10. května 1933 nacističtí studenti a profesoři spálili na sto tisíc knih, které měly tu čest vzbuzovat v nacistech nenávist. Jeden z nejhanebnějších činů inteligence (normální lidé většinou knihy nepálí, když tak je nezajímají) je vyjádřen v pomníku izraelského výtvarníka Michy Ullmana (nar. 1939) zaskleným průhledem do podzemí, kde jsou prázdné regály po spálených knihách. O kousek dál je v dlažbě zasazená jednoduchá kovová deska s větou Heinricha Heineho: wo man Bücher verbrennt, verbrennt man am Ende auch Menschen. Kde se pálí knihy, tam se nakonec budou pálit i lidé. To napsal už roku 1820.
A tohle je Pomník nacismem pronásledovaným homosexuálům a lesbám. Stojí od loňského května na okraji Tiergarten tedy Zvířecí zahrady, nedaleko od rozsáhlého moře šedých kvádrů, tvořících Pomník zavražděným evropským Židům. Je to betonový kvádr s otvorem do tmavého prostoru, v němž se promítá filmová sekvence.
Líbají se v ní dva mladíci. Sexuální akcent je jasný a neskrývaný, i když ukrytý do oné budky, která může symbolizovat různé věci. Perverzní není jejich tělesná láska, nýbrž perverzní je odpor, který taková činnost budí. Hned asi dva měsíce po otevření pomníku se ho někdo pokusil poškodit. Berlín je však pyšný na svou toleranci. Mají tu, jak známo, homosexuálního starostu, Klause Wowereita, vesele se tu slaví Christopher Street Day a po ulicích jsou plakáty s líbajícími se kluky a holkami stejného pohlaví s nápisem Každá láska zasluhuje respekt: v němčině, arabštině a turečtině. Jeden z těch kluků je poněkud tmavší pleti. Komu je to asi hlavně určeno?
Zpět do Mitte a ke klasickým formám. Je to moje další oblíbené místo, i když působí poněkud kulisovitě a také to kulisy do určité míry jsou. Ten zvláštní kostel napravo je další dílo K. F. Schinkela, pojmenovaný Friedrichswerdersche Kirche po čtvrti v blízkosti bývalého královského zámku. Dokončen byl v roce 1830 a je zvláštní kombinací severské gotiky a antikizujícího slohu, jak se to v té době a v Schinkelovi zvláště pralo. Nejzvláštnější jsou ty rozkošné věžičky na střeše, která je zcela negoticky rovná a tedy spíše antická, zatímco ta červená cihla je zcela jasně severně gotická. Stavba dostala těžce zabrat za války, napůl se postavila znovu ještě za NDR, uvnitř je expozice sochařství 19. století. Za těmi plachtami a lešením na levé straně vyrůstá novostavba Schinkelovy Stavební akademie (Bauakademie), která tvořila se sousedním kostelem jeden zajímavý celek. V roce 1960 ji strana a vláda strhla, přestože to zdaleka nebylo nutné. Je to poslední Schinkelovo dílo v Berlíně (1835), považováno je za jeho práci nejradikálnější a jaksi předjímající, co se v architektuře bude dít za mnoho a mnoho let. Slavný Ludwig Mies van der Rohe ji pokládal za předchůdkyni modernismu a funkcionalismu. Jest to, či spíše byla - a zase bude - totiž dokonale symetrická „krabice" postavená z červených cihel, ovšem s krásným dekorem a nádhernými ozdobnými prvky. Schinkel si ji vlastně stavěl pro sebe, neboť ve třetím poschodí byl jeho ateliér a byt. V něm také zemřel. Nyní se tedy staví znovu, cihla po cihle se do posledního detailu rekonstruuje původní vzhled. Mám pocit, že tohle Němci milují. Kousíček po kousíčku něco složitého dávat dohromady. Takhle třeba slepili celý skartovaný archiv Stasi.
A což teprve, až tady, na obrovském prostranství ohraničeném Sprévou, začátkem třídy Unter den Linden s Berlínským dómem v pozadí, začnou stavět Městský zámek. Už pro něj udělali místo. Loni v prosinci odsud odvezli poslední kus Paláce republiky (Palast der Republik otevřený roku 1976), té enderácké krásy a hrůzy non plus ultra, čehosi, co připomínalo náš mladší Pakul na Pankráci, ovšem bylo to jaksi preciznější, oficiálnější a slavnostnější. Zatímco z venku to byl bílý obří sarkofág, ke kterému byla přilepena odrazová sklíčka, uvnitř to bylo, jako když se zblázní osvětlení: ze stropů visely stovky, možná tisíce lamp. Ještě začátkem 90. let se tam dalo proniknout, já tam byl ale poprvé v roce 1983 na pubertálním výletě s kluky z gymnasia: měli tam totiž úplnou senzaci - bowling a vypadalo to velmi zápaďácky, aspoň jsme si to tak v našem pubertálním snění, že jsme vlastně trochu na Západě, představovali. Přiopili jsme se tam po pár pivech a naskákali do toho kanálu Sprévy, co tekl hned pod zdmi té stavby. Okamžitě přiběhlo několik policistů, možná, že nás chtěli zatknout nebo co, když ale viděli, že jsme mladí pitomci z Československa, mávli rukou a řekli, ať vypadneme. Svědek našeho divokého mládí, Honeckerův palác, je tedy pryč. Potkal ho de facto stejný osud jako obří barokní zámek, který stál na jeho místě, neboť ten byl demonstrativně zbořen v roce 1951. Byl sice válkou poškozen, ale nikoli tak, že by ho nebylo možné opravit. Tehdy šlo o symbolické vymazání památky na pruský militarismus a císařský Berlín, jejž měl ten zámek reprezentovat. Kolo dějin se zase otočilo, ovšem zámek se nemá znovu postavit proto, aby se do něj vrátili Hohenzollernové, nýbrž mají v něm být kulturní nadace, Humboldtovo fórum, muzea, výstavy, knihkupectví, sofistikované kavárny, prostě takové ty německé věci.
Toto je fotografie, zachycující čínské rojení před sousoším Marxe a Engelse zhruba uprostřed Alexanderplatzu. Sochy Leninů ve východním Německu po sjednocení decentně sundali, tihle dva jsou ale nedotknutelní, což lze pochopit. Navíc tahle socha je docela povedená, trochu mi připomínají postavičky z Lega, což se ostatně divím, že ještě nikoho nenapadlo vyrábět a prodávat, až teď mě. Šel jsem kolem a nejednou ti Číňané vzali tu sochu přímo útokem, vyrojili se asi z nějakého autobusu a běželi rovnou na mě. Mě si však nakonec nevšímali, ale obklopili sochy a s vážnou a slavnostní tváří se jeden po druhém nechali po jejich boku fotografovat. Jsou to možná jejich tajemní vousatí bozi, něco jako Lao-c' s Konfuciem, jejichž soch se mohou dotknout v zemi barbarských bledých mužů, odkud ti dva pocházejí.
Pokaždé, když jdu kolem, aspoň chvíli si prohlížím Neptunovu fontánu na Alexanderplatzu. Já vím, že je to svým způsobem kolosální kýč, bombastická splácanina a fantasmagorie na motivy Berniniho Fontány čtyř řek na Piazza Navona v Římě, ale mně se právě proto líbí. Její autor, Reinhold Begas, dalo by se říct oficiální sochař vilémovského Německa (je autorem obrovské sochy Bismarcka u Siegsaule - to je ta s andělem z Nebe nad Berlínem), tak tenhle Begas si dokonale vyhrál s každým detailem vodního říčního světa: jsou tu nejen ryby a raci, ale i škeble, šneci, želvy, korýši, jakési žížaly a červi, pruský Neptun je ohavně zarostlý, hybridní děcka po něm lezou a protože je jeho tělo slizké, padají s jekotem do vody. Vládne třem německým řekám, Rýnu (bez debat), Labi (no, napůl) Odře (taky tak) a Visle (ha, kde ty dávné časy jsou), každá je personifikovaná nahou tělnatou ženou s nějakou věcí, třeba Odra kozou, naše Labe ovocem. Fontána byla bez vody, neboť byla ještě příliš zima. V Praze v těch dnech sněžilo, tady, na severu bylo krásně jasno, teploty na kolem nuly.
Začal jsem Adamem Michnikem, končím spisovatelem Jáchymem Topolem, ze kterého se stal na rok Berlíňan. O něm a dobrodružství s ním ale až příště.
