Je autorem výpravného obrazového alba o Praze z roku 1940, které zdobí mnohé knihovny českých domácností. Fotograf Karel Plicka ale také objevoval zapomenutou krásu krajiny a lidových zvyků v Čechách a na Slovensku. Folklór v nejrůznějších podobách se mu stal celoživotním tématem - fotografickým i filmovým. A zamlada zpíval ve vídeňské opeře. Též hudebník a pedagog a jeden ze zakladatelů Akademie múzických umění se narodil před 120 lety.
Celkem Plicka zaznamenal kolem 70 tisíc písní, pověstí, her, říkadel a pohádek, ze kterých sestavil knihy Český zpěvník, Slovenský zpěvník, Kytice písní československých a další: "Kdo tehdy věděl, co všecko se na Slovensku zachovalo z dávných dob! Byla to země bohatá na zpěv, plná tajemných kontrastů písní a pláče." A k sebranému materiálu pořizoval i fotografie.
Fotografovat začal v roce 1904, kdy si, sotva desetiletý, vlastnoručně vyrobil fotoaparát. Narodil se ve Vídni 14. října 1894 jako všestranně umělecky nadané dítě. Jako malý udivoval hrou na housle a pozoruhodným hlasem. Za první světové války se díky tomu dostal až do vídeňské Dvorní opery.
I když hudbu po celý život neopustil (ve 20. letech byl i sbormistrem pražského Filharmonického sboru), povoláním se mu nestala. Nakonec se nestal ani malířem, ale na nátlak rodičů učitelem. Nejprve učil v Úpici, poté v Novém Městě nad Metují.
K fotografii se vrátil později v souvislosti se sběratelstvím lidové tvořivosti. Pečlivě zapisoval do not lidové písně, sbíral pohádky, říkadla a obrázky.
V té době se fotografie stala jeho vášní: s těžkým stativem a velkoformátovým přístrojem putoval z Čech na Moravu, do Slezska a odtud na Slovensko. Dostal se až do nejvýchodnějšího cípu Slovenska a do podkarpatského Užhorodu.
To už pracoval jako sběratel pro Matici slovenskou v Martině a národopis zároveň studoval v Bratislavě. Mnoho materiálu shrnul později do rozsáhlého cyklu Český rok, který připravil ve spolupráci s Františkem Volfem a Karlem Svolinským.
S modernějším vybavením, které mu věnoval prezident T. G. Masaryk, natočil svůj nejslavnější film nazvaný Zem spieva, jenž dostal na Benátském festivalu v roce 1934 jednu z hlavních cen. Citlivě tu přibližuje sledovaný mizející svět lidových zvyků především na dětských hrách a písních. Dále natočil mimo jiné filmy Po horách, po dolách, Věčná píseň a Barokní Praha.
Začátkem druhé světové války musel Plicka Slovensko jako Čech opustit. V té době oprášil fotoaparát a jako zaměstnanec Státního fotoměřičského ústavu začal fotografovat Prahu.
Jeho monumentální fotografická publikace Praha ve fotografii Karla Plicky (1940) se dočkala sedmatřiceti reedic, tedy téměř jednoho a čtvrt milionu výtisků. Mezi jeho další slavná alba patří Slovensko, Slovensko ve fotografii či Pražský hrad.
Na nějaký čas se jeho pracovištěm stalo Povltaví, které se stavbou údolních přehrad začalo měnit k nepoznání, a Plicka zachraňoval krásy původní Vltavy. Bydlel ve stanu, jezdil na vorech a pramicích, zdolával výstupy na strmá skaliska. Vše je zachyceno v knize fotografií Vltava (1959).
Po válce Plicka s několika kolegy založil Filmovou fakultu FAMU, stal se dokonce jejím rektorem, ale po několika letech ze školy odešel. Fotografii však neopustil. Nadále se pohyboval po Čechách a Slovensku a dál fotografoval architekturu, místa, kterými šly dějiny, a přírodní krásy. To nejlepší shrnul v 70. letech do souborné publikace Československo.
Dílo Karla Plicky je jedním z pilířů české fotografie 20. století. Vždy tíhl k nadčasovému, klasickému pojetí. Z četných výstav "muže devatera řemesel", jak sám sebe nazýval, byla poslední expozice ve Zlíně v roce 2007.
