Po emigraci pracoval v USA pro prestižní noviny a časopisy (Playboy, Vogue, Rolling Stone, Newsweek...), později jako fotoreportér fotil genocidu v Zairu i Rwandě, utečence v Bosně i v Afghánistánu, oběti epidemie AIDS v Zimbabwe. Je počtvrté ženatý. A teď si zahrál i v novém Hřebejkově filmu Kawasakiho růže. Antonín Kratochvíl (63). Skutečná hvězda světové fotografie.
Co odpovíte, když se vás v Americe zeptají, jestli jste Američan?
Tak řeknu: Narodil jsem se v Československu a mám americký pas. Nemůžu říct, že jsem Američan. Já nejsem! Žiju tam skoro čtyřicet let, dost dlouho, a stejně nemůžu být Američan. Oni by chtěli, abych to řekl, ale to nejde - jsem jinej. Musel bych chodit do tý jejich high school, šoustat jejich holky, jíst hamburgry a všechno to milovat. Ale já mám rád knedlíky se zelím.
Jste v Americe šťastný?
Šťastnej? To nevím.
Máte volbu: žít v Londýně, Praze, Paříži... Jste v New Yorku.
Na Americe je dobrý, že si můžu zachovat svoji individualitu. Němci chtějí, abych jezdil německým autem, abych měl zameteno před barákem a byl prostě konformní. Američanům je to jedno. Můžu být, co chci. Narazit si třeba na hlavu tyrolák a jódlovat na Broadwayi. O. K. - má tyrolák!, řeknou si a nechají mě jódlovat.
Měl jste někdy cukání vrátit se z emigrace?
Ne! To mi nutili fízlové v Rakousku, když mě nechtěli vzít ani do Austrálie nebo do Jihoafrický republiky, tak říkali: "Hele vole, za tři měsíce pobytu musíš vypadnout, konec. Jeď domů! To je pro tebe jediná cesta!" Kreténi. Tahle cesta pro mě neexistovala. Šel jsem do prdele. Odevzdal jsem se náhodě. A vyšlo to.
Stýskalo se vám? Pár emigrantů mi vyprávělo, jak jezdili do Bavorska a dívali se přes kopečky domů.
Jste blázen? Mně se stýskalo po rodičích - někdy, když jsem na to měl čas. Ale já jsem skoro nikdy neměl čas na to, aby se mi stýskalo. Stýskání je luxus. Já jsem měl starost, kde se najíst, kde se vyspat, všechno ostatní byl bullshit. Jednou jsem měl diskusi s nějakou ženskou, která řekla: "Kdybych se měla rozhodnout mezi tím, jestli si zasouložím, nebo najím, tak si zasouložím." Jen jsem jí řekl: "Holka, ty jsi nikdy neměla hlad!"
A vy jo?
To víte, že jo. Musel jsem se schovávat, aby mě nezatkli, protože jsem neměl papíry. Za to bylo rovnou vězení. Tam jsem taky párkrát byl.
To jsem o vás četla, jak jste v tom kriminálu počítal, kolik jste měl ženských na víc než jedno vyspání a...
... napočítal jsem něco jako osm set! Co mám dělat v kriminálu, než si znovu projíždět sex svýho života?
Umíte brečet?
Jednou jsem brečel. Na hajzlu. Na veřejnosti brečím nerad. To když mě maminka poslala vyfotit tatínka v rakvi. Maminku jsem taky vyfotil v rakvi. Tak to u nás v rodině je. Rituál, zvyk.
Měl jste připravenou řeč pro případ, že byste dostal Českého lva za roli v Kawasakiho růži?
Řeč ne. Ale připravený jsem byl.
Jak?
Byl jsem se vychcat. To mi jednou řekl Tony Perkins, ten herec, co hrál hlavní roli v hororu Psycho. Já ho fotil na Broadwayi a on říká: "Tondo, než půjdeš na jeviště, jdi se vychcat!" Génius.
Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání časopisu INSTINKT.
Foto: Jan Schejbal
