George Bush je metalista
Kultura
4. 2. 2008 18:10V malé místnosti dosahuje téměř do stropu obří zvuková aparatura značky Marshall. Hučí z ní úvodní kytarový riff skladby Iron Man od skupiny Black Sabbath. Ze všeho nejvíc připomíná zvuky leteckých sirén a přelétávajících bombardérů. Bedny zdobí znak prezidenta Spojených států. Autor díla Jan J. Kotík je v Praze usazený Američan s pozoruhodnými českými kořeny. Nemá rád nudné konceptuální umění, ale chce oslovit i diváky mimo uměleckou komunitu, třeba návštěvníky rockových koncertů.
* Jsou zesilovače Marshall, jejichž charakteristický design jste si pro svou instalaci vybral, nadány nějakou zvláštní symbolikou?
Marshally patří ke standardnímu vybavení každé správné deathmetalové skupiny. Já jsem jen zvětšil jejich rozměry. U malých beden tušíte, jak hlasitý zvuk mohou vydat. Ale u celé stěny nevíte, co vám provedou. Žádný uvědomělý metalový hudebník se na koncertě neobjeví s ničím jiným než s vybavením firmy Marshall. Každý pak ví, s kým má tu čest.
* Jste rocker?
Po škole jsem nějakou dobu jezdil po Spojených státech se svou kapelou, ale jsem spíš výtvarný umělec, který se zajímá o hudbu. Pokouším se to, co většinou spojujeme s hudebními zážitky, příval čisté energie, adrenalin a emoce, převést do statické form y výtvarného díla.
* Co si myslíte o Georgi W. Bushovi? Je to podle vás politický metalista?
V jistém smyslu to je metalový prezident, používá podobný jazyk jako metalová hudba. Slogany jako "osa zla", nebo "válka proti teroru" znějí jako názvy metalových desek. Jeho politika je dělaná tak, aby vyvolala co největší efekt ve sdělovacích prostředcích. Nechtěl jsem se ale pouštět výhradně do prezidenta Bushe, ale spíše se zamyslet nad tím, jak celou instituci prezidentství v posledních několika letech proměnily nové technologie a sdělovací prostředky. Reprobedny symbolizují nedostatek dialogu, vychází z nich ohlušující hluk, ale ony samy žádný zvuk vnímat nedokážou.
* Pokud se nemýlíme, do vaší rodinné genealogie ale jeden prezident patří.
Mým prapradědečkem byl T. G. Masaryk. Od babičky Herberty Masarykové jsem o něm slýchával různé historky. Herberta byla skvělá babička. Dívali jsme se spolu v televizi na Simpsonovy, byla úžasně sečtělá a mluvila skvěle anglicky.
* Ve vaší rodině se vyskytuje mnoho umělců, můžete alespoň některé z nich zmínit?
To je spíš mužská linie mé rodiny. Otec je hudebník Petr Kotík, který dnes žije ve Spojených státech, kam s mojí matkou emigroval na konci šedesátých let. Mým dědečkem byl nedávno zesnulý malíř Jan Kotík. S ním si mě podle jména někdy na výstavách pletou. A můj pradědeček byl další malíř Pravoslav Kotík. Umělci se ale vyskytovali i v masarykovské rodinné linii.
* Není pro vás podobná politická a umělecká rodinná historie spíše zátěží?
Nijak na svůj původ neupozorňuji. Myslím, že se dnes Češi na rodinný původ dívají pragmaticky a bez zbytečných předsudků. V Čechách nevládne monarchie a ostatně celý smysl masarykovské politiky byl v prosazování demokracie a rovnosti.
* Jste tedy Američan s českými kořeny?
I ty české kořeny ale mají něco amerického. Žena T. G. Masaryka Charlotte byla Američanka z Brooklynu, kde jsem já sám prožil většinu svého života. Přesto mám do určité míry českou senzitivitu. Ostatně vyrostl jsem na knedlíkách. Narodil jsem se v Buffalu, v průmyslovém městě, které je takovou americkou Ostravou. Můj otec učil na univerzitě, kde v té době mimo jiné působil i významný hudební skladatel Morton Feldman. Má matka Charlotta pracovala v muzeu, které se stalo centrem místní umělecké komunity. V Buffalu v té době studovali i později slavní umělci Robert Longo a jeho žena Cindy Shermanová. Když u nás byli doma na večírku a já jsem se tam jako malý chlapec nudil, vzali mě do nedalekého obchodu a koupili mi žvýkačky. Na konci sedmdesátých let ale přišla průmyslová krize a všichni jsme se přestěhovali do New Yorku.
* Dá se porovnat atmosféra Prahy a New Yorku? Proč jste se usadil právě v Čechách, které někdy místní umělci chápou jako uměleckou periferii?
Pro umělce platí, že to nikde není ideální. Stěžují si nejen v Praze a Bukurešti, ale i v New Yorku. Na New Yorku jsou nejlepší lidé, které tam můžete potkat. Ale s moderními technologiemi, jako e-mail a internet, je místo vašeho fyzického pobytu stále méně a méně důležité. Praha se velice rychle mění k lepšímu a za pět let ji možná nikdo ani nepozná. Nakonec je stejně nejdůležitější vaše práce. Neznám nikoho, kdo měl výstavu v Guggenheimově muzeu jenom proto, že chodil na ty správné vernisáže.
Autor: Tomáš Pospiszyl
