<span>Alice In Chains</span> přelstili minulost

Kultura
22. 10. 2009 09:52
Alice in Chains na koncertě ve Zlíně v roce 2006.
Alice in Chains na koncertě ve Zlíně v roce 2006.

Alice in Chains na koncertě ve Zlíně v roce 2006.Grungeová legenda ze Seattlu slaví úspěchy s nečekaným novým albem Black Gives Way To Blue.

Léta to vypadalo, že eponymní titul z roku 1995 bude poslední řadovou deskou Alice In Chains. Poté, co zemřel drogami zhuntovaný zpěvák Layne Staley (5. 4. 2002), věřil by v trvalejší resuscitaci kapely málokdo, byť došlo na několik příležitostných koncertů s různými záskoky.

Když se Alice In Chains přece jen dali dohromady na delší dobu a vyrazili na turné s Williamem DuVallem, někdejším pěvcem skupiny Comes With The Fall (v roce 2006 zahráli i ve Zlíně), stále ještě se dušovali, že chtějí jen zavzpomínat na staré časy, potěšit sebe i fandy a o nové desce pod jménem Alice In Chains nemůže být ani řeči. „Kdybychom napsali nový repertoár a vydali desku, tak ne jako Alice In Chains, kteří nahradili bývalého člena, ale pod jiným jménem," řekl bubeník Sean Kinney v roce 2006 v rozhovoru pro MTV.

Retro sebe sama 

BookletČlověk míní, život mění. Spolupráce pozůstalé trojice Jerry Cantrell, Mike Inez a Sean Kinney s nováčkem DuWallem se osvědčila a dala vzniknout albu, které jakoby vypadlo z dob největší slávy Alice In Chains v první polovině 90. let. „Je hezké, když zníte jako vy sami," lakonicky odráží výtky Kinney. A jelikož deska zní tak, jak zní, bylo by asi nesmyslné (a z obchodního hlediska zajisté i hloupé) vymýšlet pro kapelu nový název.

Na jedné straně znamená tohle retro sebe sama i návrat k někdejší síle. K dobře vymyšleným, temně hypnotickým riffům, majestátně hutné rytmice nesoucí klenuté, teskné melodie, sugestivnímu pěveckému projevu cezenému na rozhraní hněvu a bolesti, neveselým textům (cely, do kterých se sami zavíráme, vzpomínky na drogové noční můry). Na straně druhé pohodlnou rezignaci na jakýkoliv vývoj.

ČTĚTE TAKÉ:  Pearl Jam ztratili nepřítele a sázejí na pohodu.

Jenže právě návrat k charakteristickému zvuku se ukázal jako dobrý tah. Album vyšplhalo na pátou příčku amerického žebříčku Billboardu a dobře si vede i v Evropě, Česko nevyjímaje. Ostatně co jiného by si fanoušci Alice In Chains přáli slyšet? A co jiného by kapela měla dělat, než se snažit konsolidovat v nové sestavě? Pokud získá důvěru, což se soudě dle reakcí nakupujících posluchačů daří, bude mít dost času na rozhodnutí, zda dále oživovat grunge-metal, nebo se vydat novými pěšinkami.

Srdeční záležitost

„Staré dobré" Alice In Chains paradoxně nejvíce evokuje pěvecká spolupráce Cantrella a DuValla. Neboli DuVallův hlas se s Cantrellovým váže do podobně znělých dvojhlasů a unison jako hlas Staleyho. Alice In Chains vsadili přesně na to, čemu se záměrně vyhnuli takoví Queen.

Oficiální portrétní fotografie skupiny.Nemá smysl spekulovat nad nahrávkami Comes With The Fall, zda byl DuVall vybrán právě proto, že přirozeně zpívá podobně jako někdejší pěvec, nebo zda se do Staleyho hlasové polohy prostě stylizuje. Stačí konstatovat, že to funguje. Hned při prvních tónech Alice In Chains bezpečně poznáte a možná vám ani nedojde, že posloucháte jinou sestavu.

Chcete-li zavzpomínat na „zlaté časy grunge" a staré desky už máte ohrané, není třeba váhat, Black Gives Way To Blue nezklame. Ba co víc, zní natolik věrně a přesvědčivě, že se může stát pro někdejší příznivce srdeční záležitostí. Že by právě tohle měl symbolizovat vypreparovaný srdeční sval na obalu alba?

Alice In Chains: Black Gives Way To Blue (Virgin/EMI, 54:17 min.)

foto: EMI, Tomáš S. Polívka (koncertní)

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ