Dnešní tipy přinášejí rýpanec pragocentristům. Nikola Muchová je poslední dobou stále skloňovanější jméno a v nemainstreamových kruzích se už nějakou dobu hovoří i o zajímavé kapele, pokračující tam, kde skončili někdejší Idiot Crusoe, s divokými koncerty i prezentací. Brněnská alternativní scéna zkrátka navazuje na své dlouholeté nejlepší tradice a podle všeho dokáže inspirovat i současné tvůrce a posluchače. A přesně takovéhle injekce ostatní tuzemští muzikanti potřebují jako sůl.
Mucha: Slovácká epopej (vlastní náklad / Piper rec.)
http://bandzone.cz/mucha
Když jsem před pár lety viděl na festivalu Beseda u bigbítu rozcuchané děvče, prý z Kyjova, třískat do kytary a hulákat, že "chlapi sú kokoti", mělo to svůj půvab a nedalo se to přeslechnout, i když to mnozí zjevně nebrali příliš vážně. Rok se s rokem sešel, a o "čerstvém objevu na alternativní scéně" a "punkové feministce" píše už i blesk.cz. Nikolu Muchovou obklopil all-star-band naší nezávislé scény a na debutové album ji příznivci poslali skoro sedmdesát tisíc, prostřednictvím portálu hithit.cz, čímž se přiřadila k Xavieru Baumaxovi či Monice Načevě, kteří zde také uspěli.
Je zvláštní, že skoro nejčastěji skloňovaným slovem v souvislosti s tímto fenoménem je punk. Otevřeně musím říct, že o jeho obsahu mám trochu odlišnou představu, než je to, co nabízí právě Mucha, jejíž písně v sobě mají mnohem více ducha folkové upřímnosti. A už vůbec mi není jasné, co komu na debutu téhle činorodé a živočišné dámy připadne kontroverzní? Že se občas nebojí použít vulgarismus? A že ho nepoužije samoúčelně jako Záviš, ale vtipně jako Čokovoko? Pozoruhodnější s každým dalším opakovaným poslechem je, jak - ačkoli zjevně mnohá témata na desce pramení z prožítého - vystupuje na povrch, jak jsou zatím často pojata spíš prvoplánově, aniž by šla k podstatě.
Texty jsou sice zajímavé otevřenou výpovědí a intenzivní ventilací nespokojenosti, ale jednak nemoravského posluchače může s opakováním iritovat slovácký dialekt, a také křečovitost s jakou tepou do problémů, které mužská polovina lidstva způsobuje té ženské. V praxi se tak může stát, že daleko přesvědčivější Mucha je ve chvíli, kdy nezpívá o chlapech, ale o sobě: třeba ve vynikající "kocovinové" písni Nikolo nebo surově upřímné parodii na sektářské popěvky Ježíš, snad jediné opravdu punkové.
Přestože sólová Mucha na mě působila autentičtěji a ve vyznění silněji, i nahrávka s kapelou funguje. Ostrá rytmika (fakt skvělé bicí Štěpána Svobody, ještě energičtější, než jakými popohání sestru Martu v Budoáru staré dámy) ji dodává dynamiku, k duu Kyšperský-Zavadil už asi netřeba cokoli dodávat. Sama Nikola hraje zajímavě a invenčně na kytaru, na druhou stranu deska plyne v poměrně jednotné hudební linii "od Květů k Syčákům a zpátky", a vůbec by nebylo od věci, kdyby si kapela do budoucna častěji troufala na podobná žánrová odbočení, jakým je závěrečná Es tut mir leid.
Svobodné a svou otevřeností, s jakou mluví i o nepříjemných aspektech žití, i úlevné a osvobozující písničkářství Nikoly Muchové i její spojení s "chlapy za zády" má za sebou první krok. Tedy živelné ohlédnutí za dobou post-puberty. Krok, který ji na jedné straně přinesl v některých kruzích až kultovní pozici, ale který také mnohé jiné dovedl k ukolébání, že hvězdný status je už zajištěn. Resumé po prvním albu a následném prvním vystřízlivění je nicméně jasné: start dobrý, růžky vystrčeny, ale to podstatné se ukáže příště. Potenciál totiž ještě zdaleka nebyl vyčerpán.
Děti kapitána Morgana: S rozkoší vylizuju omáčku (Guerilla)
http://soundcloud.com/d-ti-kapit-na-morgana
Kapela z Brna a okolí na sebe upozornila už svou první nahrávkou Lživé oživlé, druhé album s názvem, který ve zkratce nádherně vyjadřuje podstatu její tvorby, ji už představuje jako vyzrálou a sebevědomou, s jasným výrazem i názorem. Důležitým prvkem vyjádření pro ni je poezie Milana Kozelky a Pavla "Homéra" Ambrože. Je protkána syrovým černým humorem, plná surreálných vizí (skladba Každý chlap má trojky kozy o tom, jak Michael Jackson sbalil Boženu Němcovou), alkoholicko-pokleslé dekadence, neotřelých nápadů, ale i vyloženě křehkých a něžných obrazů (Tiše, Havrany vymyslel Oumulu Bubuku).
Neméně stejně jako texty je ale zajímavá hudební složka, jejímž autorem je pilíř kapely a kytarista Ivan Manolov, hudebník, kterého znají jak artrockeři (Progress 2), posluchači pop-rocku (Burma Jones), jazzu i šansonu (Minach) i undergroundu (aktuálně zároveň i DG 307). Nejčastěji vychází z bluesových motivů, ale nebojí se ani folkrockové čistoty, rockových riffů i hospodského šramlu a nástroje jako tuba, akordeon či občasné banjo výsledné podobě dodávají až nečekanou barevnost. Nepřekvapí tak ani hostování nadžánrového Tomáše Vtípila.
Deklamace i občasný zpěv navozují občas až šansonovou atmosféru, vzdálenou zahořklosti i časové ustrnulosti mnohých undergroundových kolegů. Ne, není tu snaha o urputnou a někdy až směšnou rádobyprogresivitu, ale zároveň ani stopa častého staromilectví. Vše se prolíná zcela organicky a přirozeně, v až nečekaně proaražovaný originál, funkční a působivý. Někde jako by vykukoval Tom Waits, z domácích vod se nabízí společný jam kapel Rudovous a Ladě, ale berte to jako jen velmi nepřesné nasměrování. I na obalu uvedená vtipná škatulka "autsajdr pop" je vlastně přesná.
S ironickou nahrávkou dobře korespondují i malůvky Mariana Pally na digipacku. Ilustrují nadhled i zdravý odstup. Děti kapitána Morgana na své letošní nahrávce představují autentickou a zcela současnou výpověď lidí, kteří už mají něco za sebou, ale ještě to zdaleka nehodlají zabalit a jen nadávat na poměry. Nedbají na přílišnou uhlazenost, ale také se nuceně nestylizují do pozice lůzrů na okraji společnosti - i proto jsou jejich písně tak uvěřitelné, prosté zbytečných póz. A i proto stojí za to tuhle nenápadnou desku nepřehlížet.
