Basový mistr Wooten: Žánry jsou jako rasismus. Jen škatulkují

Řadí se mezi nejuznávanější baskytaristy a hudebníky vůbec, zdaleka ne jen v jazzovém světě. Boří zakořeněné přesvědčení, že basová kytara je pouze doprovodný nástroj. Naposledy to Victor Wooten ukázal v pražském paláci Akropolis, kde poskytl rozhovor on-line deníku TÝDEN.CZ.

Na vašich webových stránkách se píše, že jste obdržel každou významnou cenu, kterou baskytarista může získat, a že jste jako jediný byl třikrát basákem roku časopisu Bass Player. Jste největší baskytarista na světě?
Největší? Mám leda tak největší pupek.

No tak nejlepší?
A jak se to pozná? Slyšel je někdo všechny? Jak to někdo může vědět? Řekl bych, že jsem nejlepší Victor Wooten, ale nejhorší v tom být kýmkoliv jiným.

Vaše hudba se obtížně definuje podle běžných rozdělení, co pro vás znamenají žánry?
To je něco jako rasismus. Pomáhá to odlišovat lidi, nebo hudební styly. Ale muzika je jedna. Žánry akorát pomáhají, když se o hudbě bavíme, že tohle je jazz, rock nebo bluegrass. Je to podle mě jen způsob, jak věci kategorizovat.

Používáte je při hraní a skládání?
Někdy ano. Někdy si řeknu, že potřebuju přímočarou jazzovou píseň, nebo chci udělat bluegrass. Tady mi žánry pomáhají. Nejsem vůbec proti žánrům, mohou se hodit.

Je nějaký žánr, hudba, na které jste si zatím netroufl?
Ne, že bych si netroufl, ale spoustu věcí jsem ještě nehrál, nezabýval se jimi. Třeba v Indii a Indonésii používají čtvrttóny, to jsem ještě nedělal. Tedy zrovna nevypadnu z ladění. Na čtvrttóny a podobně nemám vycvičené uši. A spoustu dalších žánrů jsem nehrál, pořád se ještě snažím porozumět tomu, čím se zabývám teď. Někdy bych se chtěl pořádně ponořit do bebopu, což je styl jazzu, který ještě pořádně neovládám. Ne, že bych si netroufal, ale ještě v něm nejsem dobrý.

Jaké je to být nejmladší z pěti bratrů a hrát s nimi v kapele?
Je to nejlepší! Každé dítě vzhlíží ke svým starším sourozencům, já měl čtyři. Nikdy jsme se nehádali, neprali, nikdy mě netýrali. Byli to prostě čtyři skvělí učitelé. A pořád se od nich učím, a oni ode mě. Je skvělé, jak se umíme navzájem poslouchat. Vždycky to budou moji velcí bráchové, ale teď oni doprovázejí mě.

Jste přítelem technologií v hudbě. Co pro vás znamenají?
K hraní hudby potřebujete technologii. Třeba i hlasivky. Bez technologie nemáte šanci poznat, jak jsem muzikální. Ve své hlavě jsem daleko lepší muzikant, ale abyste to slyšeli, potřebuji baskytaru, zesilovač, nahrávací techniku. Správně použitá technologie je rozhodně pozitivní věc.

Mnozí muzikanti se třeba dívají skrz prsty na používání samplů...
Vždycky, když si pustíte CD, je to sample. Nemáte tam muzikanta u sebe. Takže používám samply, někdy i při živém hraní. Přece i elektrické klávesy jsou samply. Samply samy o sobě nejsou problém, záleží, jak jsou použity.

Co by tedy bylo špatné použití technologie?
Vlastně nevím, to je dobrá otázka. Třeba používání nahrávek či samplů někoho jiného, aniž byste mu zaplatili. Ale já mám rád ty, kteří chtějí dělat hudbu, jež bude něco zlepšovat, vyjadřovat pravé emoce. Nemá to být ze sta procent o vydělávání peněz. Dělám muziku, abych něco zlepšil, abych lidem pomohl cítit se lépe - to je pro mě správné užití. Takže když použiji sample, který to nedělá, to je podle mě špatné užití.

Vesměs působíte jako pozitivní člověk, ale je něco, co vás v hudbě štve?
Přístup, jaký má spousta labelů k hudebníkům. Prodávají nahrávky a nechávají si většinu peněz.

Vy jste si založil vlastní label a vydal na něm svá dvě poslední alba, chcete ho rozvíjet víc?
Teď ne, nemám, co bych nabídl. Nemám pro ně peníze, neumím propagovat další umělce. Nemůžu nabídnout smlouvu někomu, pro koho nemůžu nic udělat. Takže teď je to jen pro mě. Snad někdy, rád bych pomáhal ostatním, ale teď na to nemám prostředky.