Současná hudba se stále častěji odehrává ve znamení solitérů a úderných dvojic. Jistě je to výhodné po ekonomické stránce, a navíc i snazší než dříve díky technologiím. Méně členů ale znamená i méně kompromisů či snadnější vyjádření názoru, pokud ho někdo má. Jenže právě ten je tam, kde se nespokojují jen s pouhou zábavností, stále důležitější.
Kittchen: Kontakt (Červený kůň)
http://www.cervenykun.cz/eshop/-/-/-/229_kontakt
Na osobě i tvorbě melancholického kuchaře je krásně v praxi vidět, jak je vše hudebně i textově výjimečné, pro komerční scénu nepochopitelné. Mnohá mainstreamová média ho vnímají jen kvůli jeho masce - bez ní by se nacházel mimo jejich rozlišovací schopnosti. Schopnosti těch, kteří význam posuzují prodejností, počtem zhlédnutí na YouTube a počtem lajků na sociálních sítích. Obsah třetího alba, které vyšlo nejprve jako digitální download, poté jako příloha magazínu Full Moon, následně na CD, a v září se objeví i na vinylové desce, si ovšem vystačí i bez nich.
Na předchozích albech se Kittchen nejčastěji zabýval svými osobními trablemi i démony. Šlo o silné výpovědi, zformulované katarze i vidění reality, osvobozující možností porovnávat s nimi své vlastní. Třetí porce písniček, u kterých je znovu jasné, že do nich vložená melancholie není žádnou hrou či pózou, je ale odrazem širší reality. Světa, který nás obklopuje a prostě není radostný - i kdybychom byli rádi, kdyby byl. Tahle deska není primárně o Kittchenovi, ale o tom všem, co potkává a s čím se potýkají i ostatní. Včetně těch, kteří si to zatím nebyli ochotni připustit.
Silně emotivní nahrávka má široký záběr. Nabízí soundtrack k dějinám našeho pohraničí, zdařilé pokusy o vykreslení komplikovanosti vztahů, pojmenovává potřeby štěstí, někde až pábitelsky vypráví cosi, co klidně mohlo být snem. Plyne volně, zamyšleně, nepředstírá, že zná návody a řešení, pochybuje, nestydí se za upřímnost. Právě přístup k podobným vlastnostem bude posluchače rozdělovat: ne každý je považuje za klad, a nikoli za slabost, a těžko si představit, že by tyhle texty mohly oslovit někoho věřícího v sílu svého ega. Někoho, kdo nemá chuť naslouchat. A podobné je to i s hudbou: impresionistická mozaika neservíruje vše na podnose. Těžko osloví někoho, kdo věří v to, že umění spočívá v instrumentálních exhibicích, množství tónu a naplnění toho, co posluchači předem chtějí. A nejen proto, že zde se pracovalo metodou "méně je někdy více".
I sám tvůrce hodně mluvil o tom, jak pro nahrávku byla důležitá osoba spoluhráče a spolupracovníka Tomáše Neuwertha. Jestliže dříve šlo o zvukově vyšperkované písničky, zde jsou nejspíš hlavně díky jeho přispění skladby mnohem rafinovanější. Kytara, na kterou hraje Kittchen, nebo bicí, které jsou doménou Tomáše, mnohdy ustupují industriálnějším zvukům. Na folk je tu příliš elektroniky, na rock málo přímočarosti. Zvukové plochy, hudební náznaky, prostor pro fantazii a nepotřeba dopovědět vše a posluchače zahltit. Českých alb, která mají srovnatelně vypiplanou a tak vynikající produkci jako tohle, vychází až zoufale málo.
"Nejhorší pasti si klademe sami." Kittchenova albová trojka je posmutnělá, ale nikoli depresivní. Pomáhá urovnávat myšlenky, pořád podsouvá existenci naděje, naopak se vzdává dřívějšího sarkastického humoru. Vyžaduje po posluchači to, co sama nabízí: zpomalení, přemýšlivost i ochotu se podělit o vše. Skoro se až chce říci, jakkoli je to zprofanované, že je dospělejší a lidsky vyzrálejší. Ale přesto je pořád jen pozoruhodným zastavením na cestě, která neskončila a jasně se rýsuje dál. I se vším, co nás na ní teprve čeká.
Sifon: Siphon (BiggBoss)
http://saampl.com/m/sifon-siphon
Při vědomí toho, jak respektovanou hudební osobností se v průběhu času Ondřej Anděra alias Sifon stal a jak snadno se mu podařilo překročit rámec hiphopové komunity, ačkoli mnoha jeho kolegům se to nepodaří za celý život, byla asi jen otázka času, kdy po třech albech jeho domovských WWW dojde i na sólovou desku. Ta posluchače o své pozoruhodnosti i nekompromisnosti přesvědčuje už od počátku: Jakkoli jsou totiž WWW vedle jasně identifikovatelné hudby oceňováni i pro vynikající textové exprese, její tvůrce zvolil čistě instrumentální album.
Není to ale vše, co ji odlišuje od WWW. Neméně výrazným rozdílem je i celkové vyznění: zatímco s kapelou lze hovořit o temných a občas až apokalyptických skladbách, aktuální sólová kolekce dvanácti skladeb zní mnohdy až zábavně, odlehčeně a často tanečně. A tam, kde jsou použity hlasové samply, se dá hovořit i o specifickém humoru. Přes veškerou zvukovou experimentálnost jde tak o nahrávku často až překvapivě vstřícnou.
Je cítit, jak se tvůrce nahrávky nenechával omezovat žádnými dogmaty. Stejně jako WWW někteří žánroví puristé rádi vyobcovávají z rapové scény, i zde se kombinuje cokoli, míchají se rovné beaty i ruchy, nezůstává se jen u v hip hopu ozkoušených postupů. V Bang Bur zazní samply české klasiky, hlas Lesíka Hajdovského ze skupiny Manželé, zároveň však i až rozverně hravé syntezátorové vyhrávky. Přesto nechybí ani neurotičnost, tolik známá z mateřské kapely. A kupříkladu The Agony of the Syphons zas nechává vzpomenout na vlnu tvrdých EBM kapel; film, ke kterému by byla skladba hypoteticky použita, by nejspíš byl slušný horor.
Sifon na své sólovce skládá postmoderní skládanku, hudební objekty, které nemají daleko k výtvarně-zvukovým instalacím. Podobně jako na pódiu vyvolává představu zaujatě poskakujícího čertíka mezi elektronickými hejblaty. Hyperaktivního i fascinujícího svou energií. Podobně jako skvělý obal Vladimira 518, tahle seance asi nebude pro každého. Ale ti, kteří v Sifonově "hudebním výtvarnictví" naleznou zálibu, na tuhle desku, počítám i s odstupem, nedají dopustit.
