Festival Boskovice už po jednadvacáté dokázal, že letní přehlídka se dá dělat i bez dvacetihodinových hudebních maratonů a kapel, které figurují na čtyřech z pěti plakátů letních festivalů. V malebném jihomoravském městečku letos proběhl od 11. do 14. července.
Boskovická přehlídka si kdysi dala za cíl upozorňovat na neutěšený stav místní architektonické rarity, rozsáhlé židovské čtvrti, a přitáhnout k ní zájem návštěvníků, kteří navíc pod dobu konání akce ve městě utrácejí a nepřímo tak postupné rekonstrukce podporují. Po loňských dvacetinách festivalu jsou nejen změny k lepšímu viditelné a dá se tak říci, že prvotní úmysl se podařilo z velké míry naplnit, ale zároveň se podařilo i vybudovat zavedený ostrůvek pozitivní deviace, akci, která - jak praví jistý reklamní slogan - "je tak trochu jiná."
Přehlídka se netváří jako alternativní (a ani jí zjevně nechce být), ale přesto se vyhýbá rotacím masově populárních hudebních jmen a vždy podobné interprety, hrající na desítkách jiných akcí používá jen jako určitou ozdobu a zpestření objevů, které tvoří většinu nabídky. Za to vedle hudebního programu každoročně láká i na desítky dokumentárních filmů, výstavy, divadla či autorská čtení. Hudba tak tvoří ani ne polovinu veškeré programové nabídky.
Letošní ročník, přestože nechyběla tradiční bluesová či jazzová scéna, měl silné zastoupení ve world music. Už na úvod festivalu zahráli RabiGabi a.G z Uherského Hradiště a jejich pojetí židovské hudby prostřednictvím nástrojového obsazení klasické cimbálovky, skvělý, zároveň jak taneční, tak i pulsující rockovou energií předvedli brněnští Čankišou, klezmer v moderním podání zazněl od polských Klezmafour, zatímco izraelští Psoy Korolenko & Oy Division naopak dokázali, že i v tradičním, zcela akustickém podání, může mít i dnes tento žánr svou sílu a atraktivitu.
Naopak asi nejslabším bodem programu byli maďarští Kerekes Band. Jejich estrádní prezentace a na první pohled pestrá kombinace popu a folklórních prvků působila po chvíli nejen značně vykalkulovaně, ale i křečovitě. Jako doma byli naopak na festivalu matadoři tuzemského alternativního rocku Už jsme doma, jejichž zběsilá tempa rozdováděla publikum i přes pozdní popůlnoční hodinu.
Na slovenskou legendu Deža Ursínyho se nostalgicky a s dojetím vzpomínalo při bloku jeho syna Jakuba, doprovázeného kapelou Provisorium, a své věrné si našli křísitelé psychedelických retro nálad KillThe Dandies!, kterým ovšem dost uškodila zvukařova slabá chvilka.
Na menší odpolední scéně, pojmenované po kulturním magazínu UNI, se letos představovala - a úspěch slavila - převážně čerstvá jména: Největší úspěch slavili temní, ale zároveň velmi hybní a tanečně provokativní hiphopeři Kyklos Galaktikos, mezi melancholií a hysterií proplouvající duo Kittchen nebo syrový noise rock bezkytarového dua Kontroll.
Jména, se kterým se většina návštěvníků teprve seznamovala, doplnilo jen pár zavedených jistot: písničkář Vladimír Václavek s křehkými a emotivními písněmi, ve kterých často využíval elektronického vrstvení akustické kytary nebo slovenští Longital, kteří sice slíbili akustický blok, ale nakonec, i když nechali doma většinu rytmické elektroniky, se dokázali přesto několikrát rozvášnit až k hlukovým pasážím.
Bonusem UNI scény se letos stalo polské, ostře rockové trio Plum z Poznaně. I přes agresivní přístup a všudypřítomnou divokost, jejich skladby nepostrádaly nejen kompoziční promyšlenost, ale byl i nedělní závěr s brněnskými Květy, aktuální špičkou tuzemské alternativy, která slaví úspěch svým žánrovým prolínáním i spojováním akustického a rockového pojetí.
I přes hledačství hudební dramaturgie a publikum lety vychovaného k toleranci, největší úspěch letošního ročníku stejně sklidila Mňága a Žďorp. Vyvážený mix letitých a často téměř zlidovělých hitů s novějšími skladbami a hlavně radost nejen před pódiem, ale i na něm. Mňága zkrátka bavila nejen posluchače, ale i sama sebe. S nadhledem i neodfláknutým a muzikantsky dotaženým výkonem.
Boskovický festival se - nejen programem, ale i reakcí těch, kteří na něj mnohdy nelitovali vážit dlouhou cestu - opět ukázat jako ideální volba pro všechny ty, kteří se obloukem vyhýbají obřím festivalům s tisíci návštěvníky, a dávají přednost atmosféře i programové pestrosti. Spolu s Litoměřickým kořenem, Besedou u bigbítu v Tasově, Vlčkovicemi, Valašským Špalíčkem či Eurotrialogem v Mikulově představuje totiž zdařilou alternativu právě k velkým "zážitkovým" festivalům. A i letošní ročník to potvrdil.
