Kolega Pavel Klusák se loni v rámci pravidelné ankety na svém blogu poprvé ptal hudebních publicistů nejen na nové nahrávky, jež je během roku zaujaly, ale také na „starou a starší" hudbu, kterou objevují až zpětně nebo k níž se s oblibou vracejí. Podobně se to má s dnešním zápisníkem: ohledáváme tu aktuální debut amerického morbidního elektro tria a zároveň upozorňujeme na obohacené reedice alb, která nestárnou.
Phil Collins pojídá mezkalin a dělá soundtrack k osmdesátkovému gore-pornu. Klid, neservíruji vám tady domněnky bulvárních periodik: předchozí větou se pouze jeden ze zahraničních recenzentů snažil popsat hudbu záhadného amerického tria SALEM, které nedávno vydalo v limitované vinylové edici své debutové EP Yes, I Smoke Crack (na síti však koluje vedle této i osmipísňová kolekce FuCKT a EP Water, jednotlivé skladby poslouchejte ZDE). Pokud vám tento příměr přijde nejasný, vězte, že SALEM produkují strašidelné lo-fi elektro, v němž se mísí prvky gotiky, zvuku kapel typu Cocteau Twins a jakési novodobé apokalyptičnosti.
Dusno v garáži
Po požití v úvodu zmíněné „drogy pravdy" bychom však museli přiznat, že v pozoruhodné hudbě této mysteriózní trojice z Michiganu/New Yorku/ Chicaga je zatím až příliš odvozeného. Záhrobní klávesy, robustní beaty, propastné basy a útržkovité či zmutovaně „vetřelčí" vokály do značné míry kopírují estetiku švédského dua The Knife nebo dubstepového producenta Buriala. Přesto jde o sugestivní poslech, jakkoli se jedná o nahrávku jednorozměrně ponořenou do nihilismu, okázalé trýzně (viz androgynní „emo" obal) a temně morbidních vášní. Až přestane být z hudby SALEMu cítit začátečnický kalkul a zřetelná chuť svézt se po aktuálním alternativním trendu, možná se budou dít věci.
Suicidální video k - shoegazovými kytarovými stěnami inspirované - písni Dirt pojednává o poněkud dusivé garážové kratochvíli trpící dámy, po jejímž voze se promenuje nahá striptérka. Možná vás úvod snímku přiměje k bleskové kontrole hlasitosti na vašem počítači, ale nebojte se: první minuta klipu běží záměrně beze zvuku. Je osvěžující, zase jednou narazit na někoho, komu jde v nejširším smyslu slova o důsledné budování atmosféry.
Dirt
Bible samplingu znova a čistěji
Po ohledávání nejčerstvějších pohybů na světové undergroundové scéně se ale na chvíli zastavíme u dvou poutavých reedic. Fanoušky kapely Bee Gees nepochybně rozradostní vydání ambiciózního dvojalba Odessa, které se na pulty vrací přesně po čtyřiceti letech 
v luxusní třídiskové verzi (stereo, mono a dříve nevydané rarity) a s původním designem. Druhý z nově vydaných titulů už byl (nejen) pro svou dobu přelomovým dílem: Paul´s Boutique od hiphopových sígrů Bestie Boys z roku 1989. Co k němu říct - Bible samplingu, mezník postmoderny, neuvěřitelně chytrý a eklektický ohňostroj hudebních odkazů a popkulturních referencí, obdařený puntičkářskou produkcí (Dust Brothers), která dodnes bere dech. V obchodech roku 2009 na vás čeká zvukově trochu čistší a bohatší verze, tak se nenechte pobízet.
Tip týdne
Telefon Tel Aviv: Immolate Yourself (Bpitch Control)
Poslední album amerického elektronického dua je melancholickým, tanečně-ambientním soundtrackem k zimní hibernaci, plným záhadných vokálních linek, rytmických ornamentů a zasněných repetitivních melodií. V rámci soundu skupiny je to deska paradoxní: zpátečnická a progresivní zároveň, každopádně ale poutavě završující její tragický osud. Invenčnější z obou muzikantů, Chris Cooper, byl před pár týdny ve svých jedenatřiceti letech nalezen mrtev.
Zklamání týdne
The BPA: I Think We´re Gonna Need a Bigger Boat (Southern Fried)
The Brighton Port Autority, nový hudební převlek Normana Cooka (známějšího spíše jako Fatboy Slim) je sice poměrně slušivý, ale utkaný z materiálu, který toho má až moc za sebou. Směs poměrně zábavných i zcela postradatelných tanečních písniček (ty převažují), ke kterým si Cook pozval svitu pozoruhodných vokalistů - od Dizzee Rascala až po Davida Byrnea - působí v úhrnu značně archaickým dojmem.
