V neděli 27. ledna přesně na Mozartovy narozeniny vystoupí česká mezzosopranistka Štěpánka Pučálková ve Stavovském divadle. V rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ popsala, co je na práci mezzosopranistky náročné, v čem jí pomohla zkušenost modelky a jak hodnotí zájem lidí o operu.
Kdo vás ke zpěvu přivedl?
Zejména babička a maminka. Babička mě jako malou pravidelně odváděla do školy lidového umění v Praze na Novodvorské. Hrála jsem také aktivně na klavír, chodila jsem do dětského sboru. Nakonec jsem začala chodit i na sólový zpěv, a to mě tak chytlo, že jsem se tomu začala věnovat intenzivněji. Klavír šel pak stranou - nebavilo mě pořád trénovat. Když jsem šla pak na gymnázium Jana Nerudy, chodila jsem k paní profesorce Smolákové-Svolinské, a tak nějak bylo jasné, že už půjdu tímto směrem.
Po gymnáziu jste se dostala na JAMU do Brna, ve dvaceti jste ale odešla studovat do Salcburku. Proč zrovna tam?
Když jsem studovala v Brně, dostala jsem nabídku se zúčastnit pěveckých kurzů v Polsku. Tam jsem se seznámila s německou profesorkou zpěvu Elisabeth Wilke, u které jsem právě ony kurzy absolvovala. Navrhla mi podat si žádost o studijní pobyt v rámci programu Erasmus v Salcburku. Mé žádosti bylo vyhověno a já jsem jeden semestr studovala právě v Rakousku. Nicméně se mi tam natolik líbilo, že jsem tam chtěla zůstat. A tak jsem se rozhodla udělat na podzim přijímací zkoušky a povedlo se, v Salcburku mě vzali.
Jaké byly vaše začátky?
Přiznám se, nebylo to lehké. Když jsem přijela do Rakouska, nebyla jsem schopná si ani koupit chleba (smích). Navíc ten salcburský dialekt je velmi silný, není to stejná němčina jako například v Berlíně nebo Hamburku. Naštěstí mám dar, že umím hodně napodobovat a odposlouchávat, což mi pak při té komunikaci pomohlo, a nakonec jsem jim dokázala porozumět.
V Rakousku jsem studovala pět let. Pak jsem se rozhodovala, co vlastně bude dál, tedy jestli se vrátit zpět do Prahy, nebo zůstat, bála jsem se, abych neztratila kontakty, které jsem si tam vybudovala. Našla jsem si práci, nejprve jako roznašečka novin, potom jsem pracovala v obchodě s oblečením. Ve svém volnu jsem chodila zpívat a jezdila jsem do různých divadel na předzpívání. Ale žádná velká role se nekonala, všude mi řekli: rozhodli jsme se pro někoho jiného, nebo že jsem moc mladá. Zkoušela jsem i operní studia, což je program pro mladé do třiceti let. A taky nic. Řekla jsem si, že když to do třiceti nevyjde, tak s tím končím (smích).
Kdy nastal zlom?
Vlastně v létě 2013. Dostala jsem se do programu pro mladé při slavném salcburském letním hudebním festivalu, který je v Rakousku velmi významný. Pak jsem díky kamarádovi dostala možnost předzpívání v Bratislavě ve Slovenském národním divadle, kde mi hned nabídli dvě velké role. Během toho předzpívání jsem také zaujala tehdejšího hudebního ředitele Státní opery v Praze, který mi tam hned nabídl několik dalších krásných rolí. Největší zlom ale asi nastal díky hostování, opět v Salcburku, tentokrát na Velikonočním festivalu, kde jsem poprvé zpívala pod taktovkou pana Christiana Thielemanna, jednoho z momentálně nejlepších dirigentů a od té doby to nějak funguje (smích).
Vy jste ale také během studií vyzkoušela i jinou "profesi". V Rakousku jste kromě zpěvu zkoušela být také modelkou. Neuvažovala jste nad tím, že byste se zpěvem "sekla"?
Ne, vůbec (smích). Víte, já jsem nikdy nebyla ta typická modelka jako ostatní holky, které na to měly veškeré předpoklady. Vždycky jsem měla spíš ženskou postavu než tu, která se na molech očekává. Byla to cenná zkušenost a dobrá brigáda, ale abych kvůli tomu zahodila zpěv, to ne.
V čem to pro vás byla zkušenost? Pomohlo vám to nějak při vystupování před diváky?
Hodně mi to pomohlo v sebeprezentaci. Hodně mladých zpěváků si třeba ještě tolik nevěří a je to někdy vidět i na tom, jak na jevišti stojí. Myslím si, že sebevědomí a umění vystupovat je i pro zpěváky hodně důležité. A mně v tom právě pomohl modeling.
Je nějaká role, kterou byste si v nejbližší době přála zahrát?
Carmen. Tu bych si moc přála. Doufám, že brzy dostanu možnost si ji zahrát. Myslím, že jsem do ní už dozrála jak fyzicky, tak i hlasově. Taky bych si ráda zahrála donu Elvíru, ráda bych si vyzkoušela i více rolí od Wagnera...
A byla naopak role, která by pro vás byla strašákem?
Mě straší všechny role před premiérou (smích). Ne, vlastně žádná, vždy si každou roli maximálně užívám. Je to asi o určité zodpovědnosti, co se ode mě očekává, chci podat co nejlepší výkon, to je spíš ten strašák. I když, teď mě možná opravdu bude děsit jedna moderní opera, kterou připravujeme v Drážďanech, to je pro mě hodně těžké na naučení...
Vystupujete převážně v zahraničí, občas ale i v Česku. Jak byste zhodnotila zájem o operu a klasickou hudbu v Čechách?
Český divák je věrný. Ti mají operu rádi, chodí na ni a užívají si ji. Němci a Rakušani, co já mám zkušenosti, tak jsou v tomto směru jiní. Do opery chodí, i když je to nezajímá.
Jak to myslíte?
Chodí tam ze společenských důvodů. Je to zkrátka o tom, že lidé návštěvu divadla vnímají jako součást jejich života. U nás, když pominu ty skalní příznivce, to tak není, protože opera a divadlo u nás nemá takový společenský standard jako v zahraničí. Vždy mě zarazí a zamrzí, jak se třeba lidé jen do divadla obléknou. Někteří jsou schopni přijít i v džínách s batůžkem na zádech. Nedávno jsem četla rozhovor s manželkou Leoše Mareše, která uvedla, že jít večer do divadla je pro ni utrpení... právě z tohoto důvodu, že se lidé na společenskou událost tohoto typu neumí ani obléknout. Byla jsem ráda, že to zmínila, protože ona jako módní ikona u nás může ukázat lidem, že divadlo nemusí být jen o něčem vážném, že je to také o krásné hudbě a také je to i zábava, co se týče módy, společenského statusu...
Podle mě tu hodně chybí nenásilná, milá propagace opery, divadla. Nedávno jsem zpívala na adventním koncertu v Drážďanech, který přenášela tamní televize. Venku na kostel připevnili velké plátno, pod kterým se konal vánoční trh. A lidé, kteří šli na svařák, měli možnost podívat se na koncert. Byl to úžasný zážitek, a to si myslím, že u nás něco podobného chybí.
Často zmiňujete Drážďany...
Ano, v Semperoper jsem od začátku letošní sezony ve stálém angažmá. Je to pro mě velká zodpovědnost, Semperoper je úžasné divadlo s mnohaletou tradicí a s jedním z nejlepších orchestrů vůbec. Už jsem zde měla několik premiér a dvě mě ještě do konce sezony čekají. Na příští sezonu se těším snad ještě víc, přibude mnoho krásných nových roli, které jsem si vždy přála dělat.
Budou vás moci někdy slyšet i diváci u nás v České republice, nebo si musí udělat výlet do zahraničí?
Kromě stálých představení ve Státní opeře a Národním divadle v Praze mě čekají i koncerty po celé republice. Kromě závěrečného koncertu na festivalu v Českém Krumlově nebo na festivalu Litoměřické svátky hudby mě na konci ledna čeká koncert ve Stavovském divadle Mozartovy narozeniny. Výjimečný je už jen tím, že ho bude dirigovat jeden z nejslavnějších pěvců naší doby, pan Plácido Domingo. Kromě mě na koncertě vystoupí i další významní zahraniční pěvci. Velmi si této příležitosti vážím a na koncert se velice těším.
