Žánrově vyhraněné formace, naplňující nějakou šablonu či "mustr", jsou předem odsouzeny k tomu, že budou zajímavé jen pro jednostranně zaměřené posluchače, kterým podobný purismus vyhovuje. Dá se ale předpokládat, že těch seskupení, která to považují za přímou cestu k nudě, a naopak staví technologicky i hudebně na otevřenosti, bude přibývat.
Vložte kočku: Hedvika (Landmine Alert / Polí5)
http://vlozte.bandcamp.com/album/hedvika
Způsob, jakým se Vložte kočku během relativně krátké doby vyhoupli mezi špičku tuzemské alternativní scény, stačili si najít si svůj nezaměnitelný zvuk a zaujmout i ty, kteří dávají nadčasovosti přednost před znovuobjevy krátkodechých následníků trendů, bere dech. Na třetím albu se jim nejen podařilo vycizelovat své snahy, ale konečně i dostat na nahrávku to, co se jim v minulosti dařilo jen zčásti. To jen těžko popsatelné, ale zároveň nejdůležitější.
Jestli se totiž něčím Hedvika zásadně liší od debutu TáTa i minulé, v tomto směru o dost lepší desky SEAT, pak je to ve způsobu, jakým v plné míře (a tedy nejen zvukově) zúročuje potenciál, zřejmý dosud především na koncertech. Svou roli v tom jistě hraje i schopnost vstřebávat veškeré vlivy a nikoli se jen pokoušet posunout vymezováním se vůči všemu zdánlivě zastaralému jako jsou vlivy folklóru či rocku. Ne nadarmo zní předposlední Rozcestí jako předělaná operní árie, napsaná pro bas. Skladatelským umem a schopností textové výpovědi se tak s nahrávkou Vložte kočku ocitají výrazně dál - i když to při prvním či povrchnějším poslechu nemusí být úplně zřejmé.
Krásně je to vidět na "recyklovaných" samplech. Použití Lenky Filipové lze po minulém zpracování úryvku z písně Jaromíra Nohavici samozřejmě poněkud lacině brát jako "opakování stejného vtipu" - ovšem jen v případě, že to posluchač považuje jen onen "vtip" či snad za zvukové zpestření, a unikne mu, že text použitého samplu je součástí nového celku. A že vybraný úsek není ani náhodně vybraný, ani použitý bez kladného vztahu k původnímu interpretovi či dokonce bez potřeby ho zesměšňovat.
A podobné je to s celou nahrávkou: jsou tu jasné podobnosti s jejím předchůdcem, takže příjemce zažívá jisté deja vu, ale zároveň jde o nové souvislosti i významy. V čem se drží osvědčeného, je výjimečná schopnost vygradovat i už zdánlivě vygradované, či v situaci, že když už se zdá být jasný směr i záměry, vše se zlomí zcela jinam. Složité struktury navíc sice ignorují tradiční písničkovou stavbu, ale zároveň mají propracovanou logiku a nesnaží se onu píseň popírat tím nejlacinějším způsobem, tedy pouze z principu.
Jestliže kapela avizovala Hedviku jako "závěrečný díl trilogie", záměr se vydařil výborně. Album není jen dobře poskládanou sérií skladeb, ale sevřeným, pečlivě vystavěným celkem. Koncertní živelnost byla obětována propracovanosti, ale díky lepšímu zvuku zní deska přesto energičtěji. A co do působivosti i síly melodických nápadů, nechává novinka předchozí SEAT za sebou s pocitem, že šlo o mezistupeň k výslednému záměru.
I po opadnutí momentu překvapení se bez ohledu na neustálý pocit nervozity a zmatečnosti postupně vyjevuje jeden vybroušený klenot za druhým a album podává výtečně zformulovanou zprávu o současné době. A to nikoliv jen pro několik zasvěcených, ale pro všechny, kteří o ni stojí. A jestliže v jednotlivostech, jako je text skladby Život ukazuje určitou osobní potřebu tvůrců bilancovat, album jako celek používá pocity a zpověď pouze jako paralelu čehosi mnohem obecnějšího. Cesta dál je tak naprosto otevřená.
Nauzea Orchestra: Dobro (Červený kůň)
http://bandzone.cz/nauzeaorchestra
Charakteristika, kterou pro vydavatele napsal Jiří Imlauf z Houpacích koní, se dá těžko trumfnout: "Nejsou jen hrou na idoly z Pitchforku, ale normálním špinavým klubovým rokenrolem dneška, s vlastními handicapy i vlastními přednostmi." Přesně to totiž platí i o aktuální nahrávce ústecké kapely. Ocení ji hlavně ti, kteří dávají přednost hledání vlastního pohledu na svět před naplňováním cizích očekávání. A vlastně je u toho jedno, že médií, která kapelu okázale i povýšeně ignorují, příliš neubývá. A to ačkoli se zmíněná nahrávka rozhodně neztrácí v průměru či dokonce pod ním.
Temné, ale zároveň do určité míry okázalé pojetí od počátku prozrazuje spjatost s divadelním prostředím. Mísí se tu postpunkové riffy, až industriální zvuky i jistá melancholie, která si podává ruku s romantikou stejně, jako se objevují vlivy country nebo monumentálnost filmových soundtracků. Popřípadě jako ve skladbě Don´t Give Up obojího. Ne nadarmo ve třech skladbách hostuje La Petite Sonja z Kill the Dandies!, pro kterou je podobný způsob vyjádření zcela přirozený.
Stejné je to i se střídáním němčiny, angličtiny a češtiny: ani to se neukazuje jako prvoplánové, ale coby výrazný stavební prvek, který napomáhá žádoucímu stavu neklidnosti a nejistoty. Poslech tak poněkud připomíná kupříkladu slavnou Carrollovu Alenku. Namísto přesvědčování o progresivitě či umění muzikantů zve na návštěvu panoptika, místa s vlastními zákonitostmi, kde nikdo nic nevysvětluje, natož aby vodil za ruku.
Právě tajuplnost i podmanivá atmosféra je tím, čím od začátku album vybočuje. Detaily i pozoruhodnosti vystupují až při hlubším ponoru, stejně jako zábavné skoky hudebním časem. Teprve v celku alba to navíc opravdu funguje a dává smysl - kupříkladu Ideální muž, již před časem vydaný na singlu, samostatně nevyzní ani z poloviny.
Dobro navzdory názvu nikomu nic nevnucuje. Jde ale o nahrávku, ke které bude stát za to, se i s odstupem vracet pro její žánrovou otevřenost i pestrost. Nahrávku, která nezastírá pochybnosti, ale zároveň si uvědomuje, že svět nalinkovaný bez nich je umělý a směšný. "Každé ráno nevíš kterou nohou / jako první máš do hovna šlápnout," zpívá se v závěrečné skladbě. A otázka, jak se kapela vypořádala s odchodem zpěvačky i schopností najít svou další cestu, je zodpovězena víc než uspokojivě.
