Nad synem arménských imigrantů francouzští kritici zpočátku lámali hůl, dnes je Charles Aznavour ve svých 91 letech jedním z nejdéle zpívajících a světově nejproslulejších zpěváků. "Nejsem nostalgik," rekapituluje svůj život, "ale své kořeny jsem nikdy neopustil." V Praze poprvé vystoupí 6. dubna.
Je vám neuvěřitelných 91 let, a ještě jezdíte po světových turné. Jak to děláte, že nestárnete?
Umělci se často nechávají slyšet, že odejdou ze scény dříve, než budou staří. Ale od jakého věku je umělec starý? Myslím si, že problémem není věk, ale spíše strach. Než odjíždím na turné, tak si říkám, jestli na to budu mít sílu, jestli mě nezradí hlas. Ale láska, kterou chovám ke svému publiku a ke své práci, přehlušuje moje pochyby. Motivuje mě a dává mi chuť pokračovat a na každé to nové rande se dostavit.
Vaše písně jsou už po desítky let populární napříč jazyky, generacemi, kontinenty. V čem tkví tajemství takového úspěchu?
Nejdůležitější je kvalita textu a ta stojí spoustu práce. Někdy mi trvá celý den, než najdu to správné slovo. Často koncepty trhám na kousky a začínám znovu, někdy vytahuju texty ze šuplíku po měsících, nebo dokonce po letech, abych je přepracoval. Snažím se promlouvat o všech tématech tak, aby se v mých písních našel každý z mých posluchačů.
Prosadil jste se v padesátých a šedesátých letech dvacátého století v době, kdy francouzský šanson byl moderní hudební styl a kdy podobné písně zpívala i celá řada dalších velkých jmen své doby. Těší se šansony stále ještě oblibě?
Dobré šansony budou mít vždycky své místo nehledě na dobu. V každém novém hudebním stylu jsou skladby, které přetrvají, a jiné, které upadnou v zapomnění. Pro mě je důležitá kvalita textu a originalita.
Vy se ovšem - možná překvapivě - prezentujete i jako příznivec rapu. Nacházíte nějakou spojitost mezi svými šansony a novodobým rapem?
Mezi prvními písněmi, které jsem nazpíval, jako byla třeba Le feutre taupé, jsou velice rytmické melodie, které se přibližují rapu nebo slamu. A potom, já jsem byl vždycky velice zvídavý člověk otevřený všemu novému a všemu dobrému, co novota s sebou přináší.
Které z vašich vlastních šansonů jsou vám nejmilejší?
Nemám žádnou konkrétní píseň, kterou bych měl nejraději, všechno jsou to moje děti. Šanson, který mě zajímá ze všeho nejvíc, je ten, který jsem ještě nenapsal. Na každém koncertě mám vždycky nové písně, právě teď dokončuju své 52. album.
Miliony vašich posluchačů jihly a jihnou při poslechu vašich šansonů o lásce. Vy sám jste byl ženatý třikrát. Hledal jste tak dlouho, až jste našel opravdovou lásku?
Pokaždé to byla láska!
Hraje rodina ve vašem životě velkou roli?
Ano, vždycky to tak bylo. Miluju svoji práci, ale vždycky jsem říkal, že v mém životě jsou důležité dvě věci, rodina a práce, v tomto pořadí.
Vašemu nejmladšímu synu Nicolasovi ještě není ani čtyřicet let, cítíte se dobře mezi lidmi jeho generace se všemi těmi jejich tablety a smartphony? Jdete technologicky s dobou?
Já se cítím dobře mezi lidmi jakékoliv generace. A všechny ty technické vymoženosti miluju, akorát ony nemilují mne. Kupuju si poslední modely a snažím se pochopit, jak fungují, a v tom mi pomáhají i synové Mischa a Nicolas.
Spolupracoval jste s Edith Piaf, mimořádnou dámou francouzského šansonu. Jak na ni vzpomínáte?
Oba dva nás vychovala ulice, byli jsme velicí kumpáni, Edith pro mě byla přítelkyní i příkladem. Víte, na rozdíl od povědomí, které o ní rozšířilo několik filmů, byla Edith osoba nesmírně veselá a měla mimořádný smysl pro humor. Ona stejně jako i další talentovaní umělci, s nimiž jsem měl tu čest se ve svém životě potkat, jsou dávno po smrti, ale pro mě zůstávají navždy živí v odkazu, který nám tu zanechali.
Mnohé z vašich šansonů jsou prodchnuté nostalgií. Je nějaké období ve vašem životě, k němuž cítíte obzvláštní nostalgii?
Já nejsem nostalgik v tom pravém slova smyslu, já se vždycky dívám do budoucnosti, i když s vědomím toho, že naše minulost nás všude provází. Je pravda, že často vzpomínám na své rodiče a přátele, kteří mi už odešli ze života.
Vaši rodiče byli imigranti z Arménie. Jak dlouho vám trvalo, než se z vás stal Francouz? Ovlivnil váš původ nějak vaši kariéru?
Já jsem jako café au lait. Když ho jednou zamícháte, tak už kávu od mléka nemůžete oddělit. Narodil jsem se jako Armén ve Francii a nijak zvlášť jsem se tím nezabýval. Doma jsme mluvili s rodiči arménsky, poslouchali jsme ruské písničky a dívali se na ruské filmy, učili jsme se hrát metodou Stanislavského a to mě samozřejmě nemohlo neovlivnit. Je fakt, že zpočátku mi publikum moc nefandilo, protože jsem byl jiný, a to i fyzicky. Kritikové tvrdili, že nejsem typ pro pódium, ale nakonec mě posluchači přijali.
V této poněkud krušné době vyvstává otázka, jaké jsou ty základní přísady, které dělají z imigranta opravdového občana nového státu. Je to znalost jazyka? Správná mentalita? Ochota patřit k celku?
Ochota integrovat se a vděčnost zemi, která vás přijme, aniž byste zapomněli na to, kde máte své kořeny.
* Vrací se na stará kolena ke svým kořenům?
* Jak si užívá své bohatství?
* A proč, když procestoval celý svět, se poprvé do Prahy vydává až na sklonku svého života?
ODPOVĚDI NA TYTO OTÁZKY NALEZNETE V NOVÉM ČÍSLE ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYŠLO V PONDĚLÍ 7. BŘEZNA 2016.
