Chinaski: Písničky stejně prověří až čas

Chinaski, jedna z nejpopulárnějších domácích poprockových skupin, mají první desku v obměněné sestavě a vyrazí s ní na turné. O albové novince, drahých halách, vyrovnávání se se ztrátou bubeníka a tom, jak nemá smysl na něco čekat, hovořili s TÝDNEM zpěvák Michal Malátný a kytarista František Táborský. V době rozhovoru ještě netušili, že Michal Malátný za pár dní utrpí úraz, který si vyžádá operaci menisku, a první dva koncerty se budou muset posunout...

Vaše nové album se jmenuje Není na co čekat. Dá se to chápat i tak, že jste dosud na něco čekali?
Michal Malátný - Já se přiznám, že já ano. Měl jsem pořád pocit, že "to" jednou přijde. A pak mi najednou došlo, že přesně to, na co čekám, je právě teď. Ten název zosobňuje pocit, který jsme asi měli všichni po Pavlově smrti, kdy nám definitivně došlo, že tu nejsme věčně. A že nechceme promarnit ani den a že není na co čekat. Přece jen už hrajem celkem dlouho, pár desek jsme vydali a pravděpodobně od nás nikdo nic nečeká. A že jestli chceme něco ukázat, tak proč to neudělat právě teď?

U toho se ale nabízí otázka: "Co by mělo přijít?" U skupin vašeho ražení je evidentní, že jste dosáhli téměř všeho, čeho se na takhle malém písečku dá dosáhnout. A o tom, jak je to s průnikem za hranice, asi všichni vědí...
MM - Obzvlášť u kapely, jako jsme my, která zpívá česky a zakládá si na tom, to zahraničí opravdu není aktuální. I když paradoxně dneska Ota, náš bubeník, přišel s nápadem, že tu desku přeloží do angličtiny, protože o nic nejde a proč to nezkusit.

Jednoho zahraničního hosta ale na albu máte - zpěvačku Zuzanu Smatanovou. To vzniklo jak?
MM - Známe se dlouho. Odjeli jsme společné turné, líbí se nám, co dělá a jak to dělá. A chtěli jsme na desce ženský vokál. Navíc jsme před třemi lety měli takový plán, vymyslel to Pavel, že uděláme česko-slovenskou desku. Šlo by o desku kapely Chinaski, kdy v každé písni by byl slovenský host. Buď by zpíval, nebo alespoň na něco hrál. Jezdíme na Slovensko patnáct let, máme tam spoustu přátel. Jenže pak Pavel zemřel a rozhodli jsme se ten projekt odložit. Ale zůstaly z něj už dvě hotové písničky. Jednu jsme společně nahráli s No Name a jedna je tahle, Takmer svätý, ke které napsal text slovenský malíř Vlado Kraus, který svými texty zásobuje půlku slovenské scény.

K albu nyní vyrážíte na turné, první koncert vás čeká 7. října v liberecké Tipsport aréně, po které následuje pět dalších hal včetně Tesla arény v Praze. Proč tak krátce? Proč ne třeba pětadvacet velkých klubů a v Praze Lucerna Music Bar tři dny po sobě?
František Táborský - To jsme přesně udělali před rokem. A přesně byly tři Lucerna Music Bary za sebou. (smích) Třikrát vyprodáno. A třeba divadla jsme jezdili o dva roky dřív, než s tím přišel jako s novinkou Kryštof. Proto nyní velké haly.

Jak vlastně vypadá příprava Chinaski na turné? Máte nějaké soustředění?
MM - Po letech jsme si pořídili zkušebnu a tam nyní trávíme tak pět šest hodin denně. Sestavujeme playlist na turné, řešíme, jaké písničky z nové desky vůbec hrát. Ta deska bude v době turné venku pouhý týden, takže lidé nebudou mít čas si ji naposlouchat. Řešíme u starších písniček, v jakých je hrát aranžích, protože něco už nás po těch letech hrát stejně nebaví, ale na druhou stranu víme, že lidi je chtějí a nemůžeme je nezahrát vůbec. Takže zkoušíme. A potom, před 28. zářím, kdy začínáme turné, máme tu halu pronajatou už dva dny dopředu. Pódium už by mělo být v tu dobu postavené a z Los Angeles přiletí Simon Sidi, což je špičkový light-designer, který staví show i velkým kapelám ve světě, a spolu s ním to všechno dáme dohromady. Jeviště, pohyb, světla, zvuk. Dřív to bylo tak, že jsme si třeba v Třebíči za pakatel pronajali prázdnou volejbalovou halu a byli v ní týden. Jenže letos je pódium tak velké, že se nám do mnohých hal nevejde. Proto je také vlastně i těch koncertů jen šest. A tu halu v Pardubicích si můžeme dovolit pronajmout jen na dva dny, protože to je dost drahé.

Album jste nahrávali klasickou metodou "všichni spolu", tedy způsobem, kterým dnes nahrávají hlavně undergroundové skupiny. To vás napadlo jak, opustit ten u velkých kapel zavedený model nahrávání po stopách?
MM - My jsme právě skoro všechny desky, snad krom té první, nahrávali po stopách a lidé nám pak vyčítali: "Na koncertech to má takový pěkný drajv, skvělou atmosféru, a na té desce to není. Proč to tam není?" Tak jsme si řekli, že když to tam naživo je, tak proč ji nenahrát jako naživo, všichni dohromady, abychom tu energii tam dostali. Ať tam jsou klidně i chyby, ale hlavně ať to má tu šťávu. Takže jsme se zavřeli na dva měsíce do zkušebny, kdy jsme ty písničky pět dní v týdnu aranžovali, předělávali a hráli pořád dokola. Chtěli jsme být maximálně připravení. Pak jsme přijeli do studia Sono, stoupli si hezky do kruhu a tak jak v té zkušebně jsme to zahráli. Když někdo udělal chybu, hráli jsme celou písničku znova. Netrvalo to ani tak dlouho.

Bylo něco "one take", nahrané na první pokus?
FT - Nevím... To už si nepamatuju, asi ano, ale celé mi to splývá... Řekněme že jo. (smích)

Ve skladbě Sedm hříchů jste použili fragment textu vašeho zesnulého bubeníka a textaře Pavla Grohmana. Existují ještě nějaká další taková torza?
MM - Existují. Dostali jsme po Pavlovi takovou krabici se spoustou rozepsaných nápadů. Opravdu hotový, kompletní text tam není žádný. Ale je tam hned několik hodně zajímavých nápadů, které určitě zkusíme v budoucnu použít. Ale objevil se u toho nečekaný problém. U Sedmi hříchů Pavel napsal sloku a refrén a Franta hudbu a stačilo to "jen" dopsat. A já jsem zjistil, jak je to těžké navázat na něco, co rozepsal někdo jiný. Napsal jsem celou řadu variant, Franta mi všechny vrátil, a nakonec myslím, že udělal dobře. Psát s někým text společně, to ještě jde, ale tohle se mi opravdu nedělalo lehce. Nakonec se mi to stejně nepovedlo tak, jak bych si představoval. Nakonec do toho zasáhnul i Milan Cimfe, který mi to pomáhal dodělat. Takže příště rozhodně vzít jen téma a celý text napsat nově, na nic nenavazovat. Ale naštěstí mám teď dost nápadů vlastních.

Znamená to zároveň, že sázíte nyní na jinou poetiku?
MM - Já doufám, že ano. Že to je jiné a třeba o kousek dál. Ale jestli je to lepší, nebo horší, to musí posoudit posluchači. Já pochopitelně píšu jiné texty než psal Pavel. On psal takové ty epické skladby, Vedoucí, Rádio Bubeneč... A já jsem spíš na tu lyriku.

Krom textů máte poprvé na desce i současnou posilu za bicími Otu Petřinu, který krom toho, že rapuje jako Marpo, je i ze slavného muzikantského rodu...
MM - Ano, otec je kytarová legenda.

Hned jste ho ovšem využili a v jedné skladbě máte rap. To teď bude častější?
MM - Chtěli jsme to hlavně zkusit. Když máme v kapele hiphopera, chtěli jsme toho využít. Já jsem s tím měl trochu problém, na mě už to možná bylo trochu moc, ale ostatní mě ujistili, že takhle je to v pořádku. Jeden novinář mi dokonce řekl, že se mu ta skladba líbí nejvíc, že to je přesně ten druh výletu do jiného stylu, který je pro něj osvěžující, ale zároveň ještě i uvěřitelný. Každopádně když Ota přijde s dalším nápadem, rádi ho vezmem. Je to přece jen čerstvá krev do našich zatuchlých řad (pronáší se značnou ironií). Ale hip hop teď najednou samozřejmě dělat nezačneme.

Asi nejvíc mě překvapila skladba Kompy svým swingovým feelingem...
MM- Měl jsem text o computerech a přemýšlel jsem, co s ním. A napadla mě u toho ta lehce swingová melodie a okamžitě mi to připadlo jako výborný fór; říkal jsme si, že swingovou písničku o počítačích ještě určitě nikdo neudělal. A jako kapela jsme se u toho dost vyřádili.

Album vychází jako klasické album a pak také jako limitka s DVD. Vracející se formát vinylu vás nelákal?
MM - O tom jsme neuvažovali.
FT - Pro nás to asi není.
MM - Ale mám z toho radost. Gramofon mám pořád doma. A když jsme vydávali první desku, už jsme ty vinyly nestihli, desky už se přestávaly dělat. A mně se vždycky líbily a myslel jsem si... nebo bylo mi líto, že už ji nikdy mít nebudem. A jestli to dojde tak daleko, že ji třeba jednou mít budem, tak já budu první nadšený.

Teď vyrazíte na turné, a co bude potom?
MM - V tuto chvíli se už pracuje na filmu podle Autopohádek, bude to mít premiéru na jaře příštího roku. Bude to pět pohádek, každá od jiného režiséra a výtvarníka. Celé to zaštiťuje jako legenda Břetislav Pojar a nás čeká dodělat k tomu dvě písničky. A také se to musí celé přemluvit, protože nejde použít ta původní nahrávka, kde je spousta věcí, které se v tom filmu odehrávají a jsou vidět, a tudíž už nemusí být v tom textu. takže se ten text dramaturgicky upravil a já ho musím převyprávět. To bude do jara. V létě se pak chystáme na festivaly, které jsme letos kvůli tomu podzimnímu turné vypustili a vůbec nehráli.
FT - Teď máme desku, pak odjedeme turné. Pak si sedneme, zamyslíme se a uděláme nový plán na další dva roky.
MM - Já jsem teď hlavně spokojený. Nikdy jsem z pobytu ve studiu nebyl tak spokojený jako tentokrát. Každý den jsem se tam těšil.
FT - Já jsem taky spokojený, ale nejlepší rozhodčí je stejně jenom čas. Jen ten ukáže, jestli to opravdu za něco stojí, nebo ne. Jak je písnička opravdu dobrá, se ukáže až tak po deseti letech.