S jedenáctým ročníkem změnil jeden z největších a především nejprestižnějších tuzemských hudebních festivalů své působiště. Na rozdíl od Rock for People, kteří před pár lety posunuli festivalové městečko o desítky kilometrů z českého Brodu do Hradce Králové, na to Ostravě stačilo jen pár stovek metrů jihovýchodně.
Areál Dolní oblasti Vítkovice v sobě spojuje nové se starým, historii Ostravy s její budoucností, město s přírodou. Industriální scenérie, kdy koridory mezi scénami procházejí pod konstrukcemi bývalého hutního komplexu, je nejen napoprvé pro návštěvníka rozhodně ohromující.
Scény jsou do areálu zasazeny organicky, vyplňují místa mezi tunami zrezlého železa, někde i využívají stavby jako ochozy, ale zároveň už je z jiných stran obklopuje zeleň. A přechod z prašných cest do futuristicky zrekonstruovaného bývalého plynojemu, kde příchozí do prvního patra vyveze eskalátor, velí ničemu se tu už nedivit.
První velkou hvězdou letošního zahajovacího dne byl Rufus Wainwright se svým početným doprovodem. Jeho písničky přeskakují mezi melodickým folkem a procítěným popem. Sice často splývají jedna v druhou a plačtivý interpretův hlas zesílený opravdu kvalitní a silnou aparaturou mohl být chvílemi až nepříjemný, ale přesto se mu podařilo početné davy zaujmout a nostalgií (v pauzách se Rufus rozpovídal i o své lásce k rodičům) si především mladé slečny omotat kolem prstu. Emocionální projev a využití nemalých možností nevšedního hlasu mu totiž nelze upřít.
Kronos Quartet přivezl na Colours své ojedinělé spojení s finským akordeonistou Kimmo Pohjonenem, které už čeští posluchači mohli absolvovat na loňských Strunách podzimu. Zde je doplnil ještě hráč na elektronické pady Samuli Kosminen, který obsluhoval i sampler. Výlet 
do světa soudobé vážné hudby tak byl propojen s experimentální elektronikou a vše monstrózním způsobem doplňovala světelná a projekční show, až magicky vizuálně ztvárňující další rozměr hudby. Nebylo to pro každého, ale ti, kteří se naladili na stejnou vlnu, byli bohatě odměněni.
Skotští Mogwai začali ve velkém stylu, se zapojením kláves a houslí, které později už využívali sporadicky, ale chvíli jim trvalo, než se sžili s prostorem. Zpočátku jejich skladby vyznívaly jakoby do prázdna, jen málokdy došlo na tolik pověstné dynamické gradace a jen minimálně i na obvyklá sonická třeštění. Nebylo to špatné, nechyběly podmanivé melodie převážně instrumentálních skladeb a hrátky s kytarovými efekty, ale přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že tu kapela předvedla tak stěží polovinu z toho, co umí a dokáže na posluchače přenést. Onen magický moment vtažení a okouzlení se dostavoval jen chvílemi a Mogwai tak zůstali daleko za fantastickým loňským vystoupením podobně orientovaných japonských Mono.
Z domácích interpretů jsem stihl jen závěr vystoupení Vlasty Redla. Ten na jednu z nejvzdálenějších scén (od těch hlavních) přilákal značný dav a jeho eklektické rockové hrátky na základě folklorních motivů a melodií vyvolávaly nadšení s každým zahraným taktem.
Vynikající set předvedli islandští Hjaltalín. Táhlé i melodicky hravé - a na rozdíl od mnohých krajanů i čile energické - indie-popové písně. Navíc nejen s houslemi, ale i v sestavě současných souborů málo využívaným fagotem. Kontrasty doplňovala soulově zpívající "frontwoman", trochu vizuálně připomínající britskou hvězdu Adele. Celkově vše do pestrého, melodického a zároveň hledačsky nápaditého celku zapadalo dokonale. Závěr prvního večera patřil elektronickým Izraelcům Infected Mushroom, jejichž dravé beaty by asi roztančily úplně každého, což byl dobrý způsob, jak se zahřát v opravdu rapidně pokleslé teplotě. S pátkem pak program zahájí i mnohé další scény a festival vyrazí i do ulic.
