Poslední den letošních Colours byl opět nadprůměrně horký a nesl se v duchu relaxu a programu poskládaného spíš z poslechově nenáročných interpretů. Nabídl totiž hlavně vkusný pop.
Počasí festivalu opravdu přálo: ani v neděli několikadenní vedra nevyústila v očekávatelnou bouřku, takže opět došlo na kropící vozy, dívky s horními díly plavek a radostné stánkaře s tekutinami všeho druhu - a večer pak i časté cedulky na pípách, neumělým písmem sdělující, co všechno už bylo vypito...
Australští country divočáci Graveyard Train dostáli své pověsti a stan Drive scény naplnili punkově živelnou jízdou. Hysterický projev vokalisty, zběsilá tempa udávaná banjem nebo odsekávanou kytarou a neodfláknuté nasazení, ocenili i ti nejflegmatičtější z horkem decimované množiny publika.
To rovněž australské John Butler trio na hlavní scéně sice také občas zakoketovalo s country, ale zvolilo výrazně poklidnější, vypravěčskou formu, občas až skoro uspávací. Naštěstí došlo k několika důrazným žánrovým proměnám i povedeným improvizačním momentům, takže výsledný dojem nebyl tak šedivý, jak to zprvu vypadalo.
To argentinští La Yegros s půvabnou i pěvecky jistou a neustále tančící zpěvačkou Marianou předvedli ukázkovou latinsko - americkou party: zábavnou, energickou a stále vynalézající, čím posluchače zaujmout a nezačít nudit. Do horkého odpoledne to sedlo zcela dokonale, a ať už se u toho diváci občerstvovali, povalovali na trávníku, nebo se pohupovali v "kotli", spokojenost byla všudypřítomná.
Jihomoravští My Dead Cat přivezli svěží, energií nabité písničky - ať už čerpaly z britských kytarovek, dalších vln neopunku nebo rockového písničkářství, vždy byly dostatečně melodické a mnozí se jimi nechávali snadno strhnout k pohybu. Na hlavní scéně se ale už chystaly největší hvězdy závěrečného dne: američtí The National.
I když pro mnohé - hlavně asi ty, kteří si předtím nenechali ujít písničkové Chinaski - zřejmě byli spíš velkou neznámou. A své silné stránky rozbalovali jen pozvolna. Patří k nim procítěný projev frontmana Matta Berningera, nenápadně gradující melodické motivy i určitá všudypřítomná elegance. Rozervaně romantické, neustále proměnlivé a plné nápadů i precizního provedení - takové bylo jejich vystoupení. Škoda jen, že se odehrálo za plného světla - tma a projekce by jejich projev ještě umocnily.
Právě to se ukázalo jako naprosto nezbytné u švédských Goat. Ti vystupovali v divokých voodoo maskách a hudebně míchali trancové bubnování šamanských rituálů, divoké a magické zpěvy a psychedelické rockové spirály, zvukově jak vypadlé ze sedmdesátých let. Vizuálně efektní projekce ještě umocňovaly celkový dojem magické seance, na kterou kapela diváky pozvala, a která na celém letošním ročníku jen stěží měla konkurenci. Okázalá podívaná.
To košičtí Kolowrat, kteří uzavírali program na Full Moon scéně (která nabídlo to asi nejzajímavější z nových a méně známých jmen) naopak převažovala nenápadnost a určitá plachost. Přesto jejich písničky nepostrádaly silné melodie, až plačtivě posmutnělé, které doplňovaly vynikající texty "ze života" a procítěný zpěv Rasťo Rusnáka. Emoce pro citlivé melancholiky.
Úplně posledním jménem před pár hodinami skončeného ročníku se stala britská, stále ještě vycházející hvězda, John Newman. Sexy mladík, hltaný očima přítomných dívek, se od začátku netajil náklonností k popu, který ovšem předvedl na nejvyšší možné představitelné úrovni. Fantasticky vygradovaný, ve všech směrech profesionální, melodiemi doslova hýřící set by mohl být výtečnou školou, kteří se popové hudby jakkoli dotýkají.
Talentovaný zpěvák, navíc doprovázený výborně šlapající kapelou opět dokázal, že na mainstreamu nemusí být nic špatného, když se dělá na úrovni, s nasazením a bez podceňování posluchačů. A mohutný dav, který se na hlavní scénu stáhl z ostatních ukončených pódií, si závěrečnou tečku s chutí užil.
Finální skvělý dojem zkazilo snad jen až hysterické a úplně zbytečně křečovité chování některých pořadatelů, kteří doslova pár minut po skončení posledního vystoupení začali vyhánět návštěvníky z areálu, mnohdy až agresivně a ponižujícím způsobem.
Jinak ovšem další ročník Colours od Ostrava, festivalu, který do města (tak jako jeho mnozí kolegové) přiváží tisíce lidí, kteří by tam jinak dost možná vůbec nezavítali a svoje peníze zde neutráceli, a dokazuje tak, že město může v budoucnu žít i z jiných zdrojů než jen z už vytěženého uhlí, jen důrazně potvrdil to, co se už dávno ví: totiž, že paří k těm nejlepším. Těm, které dokážou nabídnout to, co jinde bývá k nalezení jen omezeně a nebo vůbec. A těm, kteří se stále důrazněji prosazují i na evropské festivalové mapě.
