Třetí den festivalu ovládl pozoruhodný jev: dvě hlavní pódia jasně zůstala ve stínu mnoha zajímavějších vystoupení na vedlejších scénách. A ačkoli předpověď po horkém pátku slibovala silné bouřky a přívalový déšť, v opět teplém dni spadlo jen pár ojedinělých kapek.
Sobota bývá na Colours obvykle programově nejslabším dnem a potvrdilo se to i tentokrát: žádné z velkých jmen nemělo přesah ve smyslu schopnosti zaujmout žánrově jinak naladěné diváky. Britští Rudimental alespoň přilákali obří dav, ale například rockoví fanoušci z nich byli znechuceni, kanadský houslista Owen Pallett či svěží mládí v podobě indierockových Augustines patřili k tomu lepšímu, nicméně většina na ně reagovala s oním přezíravým "uspokojí, ale nenadchne". A nutno dodat, že "většina" byla nemalá, neboť počet návštěvníků areálu se s víkendem přehoupl přes čtyřicet tisíc.
Owen Pallett přitom odehrál nadmíru příjemný blok, smazávající obvyklé zařazování všeho s předponou indie- do škatulky určené jen pro hipstery a lovce trendů. I s technickým handicapem (část jeho vybavení byla poškozena při přepravě) dokázal, že je nejen autorský i pěvecký talent, ale přirozeně ventiloval i svou bezprostřednost a civilnost. Písněmi plnými podprahových melodií si s lehkostí omotával okolo prstu všechny, kteří o to stáli, a průzračné aranže opět připomněly, proč si ho ke spolupráci vybírají i slavnější kolegové.
Početná sestava Rudimental (na pódiu se pohybovalo i jedenáct lidí) sice nespoléhala jen na elektronickou podstatu a vytáhla i zbraně v podobě soulových hlasů, ale tím nejdůležitějším, čím zaujala, nebyly ani skladatelské nápady, ani schopnost představit neotřelé melodie, ale především energicky a vpřed vše ženoucí rytmy. Více než koncert tak jejich set připomněl hlavně gradující taneční party. Což bylo ale na hlavní jméno, jehož ověnčení mnoha cenami slibovalo výjimečný a nezapomenutelný zážitek, trochu zklamání.
Zmíněné zážitky přinesla až menší pódia, kde se ukázala asi největší slabina tohoto ročníku: špatný odhad při umisťování interpretů na scény. Kupříkladu odpolední blok Anety Langerové totálně ochromil okolí Radegast stage, ucpal i okolní cestu a jediný pohled stačil na to, aby bylo jasné, že měla zpěvačka být na některé ze dvou hlavních scén. Někdejší vítězka jedné z reality show maskovaných jako "talentová soutěž" opět potvrdila, že navzdory občas až pseudopoetickým textům v současnosti přináší příjemnou, vkusnou a hudebně stále nápaditější tvorbu, která umí oslovit jak popově konzumní publikum, tak i ty náročnější.
Hodně podobné to - i když přece jen na trochu vyšší úrovni - bylo s blokem původem brazilské, nyní v Berlíně usazené zpěvačky Dillon. Křehké, melancholické, ale poslechově přístupné písně s až šansonovou náladou se obešly jen s doprovodem kláves a elektroniky a sametově hladily i v horkém odpoledni. Uhoupávaly a konejšily - aniž by jen na chvíli začaly nudit. A množství těch, kteří znali zpěvaččiny texty a zpívali si je s ní, bylo až překvapivě velké.
Poměrně velké počty zájemců se podařilo přitáhnout i domácím klubovým interpretům: ať už to byli křehcí Kieslowski, v současnosti už spíše indiepopoví než jako dříve folkoví, nebo naopak hlučně rockoví Kill the Dandies! První opět zúročili svou schopnost napsat silné a přitažlivé melodie a být na pódiu zcela bezprostřední (je dobře, že koncert zaznamenávala Česká televize). Vědomi si své melancholie rozbíjeli vkrádající se smutek vtipnými průpovídkami, energickými finále svých skladeb, mnohdy oproti nahrávkám značně přearanžovaných, anebo třeba muzikantskými vtípky, jako byl závěrečný přechod do citace slovenských Longital. Naopak Kill the Dandies! nekompromisně drtili své charismatické písně s odérem šedesátkových ozvěn, surfrockových kytar, zvukem analogových kláves a stylizované dekadence. Výsledkem byla přesvědčivá a nekompromisní jízda.
Naživo přesvědčilo i trio Gagarin, s neobvyklým spojením elektronického tahu, až punkové kytary, smrtícího rovného rytmu bicích, a hlavně hysterického "screamo" zpěvu, u kterého sice občas trpěla srozumitelnost, ale ani na okamžik všem, včetně náhodně příchozích, nedal šanci, aby k produkci nezaujali stanovisko. Kapela tak patří přesně k těm, pro které je možné se buď nadchnout, nebo je nenávidět. Autor těchto řádků zvolil první možnost.
Jedním z vrcholů dne, pokud ne vůbec tím nejlepším, co sobota přinesla, se však stalo překvapivě vystoupení letitých Gallon Drunk na scéně nejen pojmenované, ale i dramaturgicky fungující pod kuratelou hudebního měsíčníku Full Moon. Anglická kapela, jejíž frontman hrával i s Nickem Cavem anebo jako celek doprovázela Lydii Lunch, sice už u nás vystoupila několikrát, ale snad ještě nikdy nebyla v tak skvělé formě jako tentokrát. Běsnící kytary se potkávaly s démonickým saxofonem i tesknými plochami kláves. Divoká, nespoutaná hudba, ve které se přelévaly vlivy blues i jazzu a nechyběla v nich až punková energie, opět přilákala dav na hranici kapacity scény a uchvátila ho svým charismatem i garážovou syrovostí. Výsledkem byl bez debaty koncert z rodu těch, na které se nezapomíná.
Závěrečný den festivalu zve, a to opět až do nočních hodin, na britského popového zpěváka Miku, opěvované duo kytaristů Rodrigo y Gabriela, taneční rock Tata Bojs, vousatého krotitele emocí Williama Fitzsimmonse či originální spojení jamajských legend Sly & Robbie s jazzovým norským trumpetistou Nilsem Petterem Molvaerem.
