Napřed vyčerpávající výběr toho nejlepšího, pak několik písní z posledních měsíců před smrtí. Fanoušci Davida Bowieho si v uplynulých týdnech přišli na své. Ne náhodou se jeho výběrové dvojalbum Legacy drží stále v popředí britského žebříčku.
Od smrti geniálního zpěváka a skladatele Davida Bowieho uplynul v lednu rok a gramofirma Sony to celému světu připomněla opulentním dvojalbem největších hitů. Už název Legacy (Odkaz) hovoří v podstatě sám za sebe - pokud chcete dvě a půl hodiny trvající porci toho nejdůležitějšího, co Bowie vytvořil, asi by šlo těžko vybrat lépe.
Pravda, výběr je to trochu konzervativní, až na pár výjimek (např. This Is Not America z filmu Dravec a feťák) se na něm vyskytují známé hity, zatímco experimentální výlety do méně probádaných hudebních oblastí (a že jich v Bowieho životě bylo) tu v podstatě nenajdeme. Zato milníky jeho kariéry jsou tu prakticky všechny, hezky chronologicky seřazené od dřevní "kosmické balady" Space Oddity až po dvě písně z posledního alba Blackstar ((které mu v lednu pomohlo k nominaci na ceny Brit Awards).
Zmíněný konzervativní přístup naplno odhalí zajímavou skutečnost - jakkoli má publikum tendenci vnímat Bowieho právě skrze jeho stylové výkruty a vizuální extravagance, to nejdůležitější na něm vždy bylo poctivé písničkářství, respektive schopnost psát fantastické melodie. Life on Mars, Starman, All the Young Dudes, z pozdější doby Let's Dance nebo Thursday's Child, to všechno jsou písňové perly, které by vyzněly stejně dobře i bez té stylizace pro oko.
Bowie měl dokonalý cit vystihnout ducha doby, viz legendární Heroes nebo elektronické desky z 90. let, ovšem jeho největší síla - a tohle dvojalbum je toho pádným důkazem - se celý život ukrývala v jeho nadčasovém muzikantství. A to dokazuje i EP No Plan s písněmi vzniklými v roce 2015 pro broadwayský muzikál Lazarus. Stejnojmennou skladbu zařadil Bowie i na album Blackstar, s ostatními třemi se většina posluchačů setkává poprvé. Bowie je stejně jako skladby pro Blackstar nahrál s partou vynikajících, převážně jazzových muzikantů, takže jim dominují složité rytmy a harmonie (Killing a Little Time), případně působivé saxofonové vyhrávky (No Plan), nejdůležitější jsou ovšem výtečné melodické linky.
Pokročilý věk ani nemoc se na Bowiem-zpěvákovi prakticky neprojevují - to, co si dovolí s hlasem v No Plan, mu může závidět většina dvacetiletých. Snad u Sony odolají pokušení a nezaplaví trh archiváliemi, které si vydání nezaslouží. Pokud má totiž poslední Bowieho počin vypadat takhle, je to rozlučka par excellence.
