Desky <span>vhodné k zahřátí</span>

Rhythms del Mundo: Classics
(Ape Vision/Universal Music)

Banda muzikantských celebrit natočila společné album s projektem Rhythms del Mundo, sestaveným z kubánských hudebníků. Důvodem je, jako v řadě podobných případů, páchat dobro. Charitativní deska má přinést peníze ekologickým projektům, bojujícím proti negativním klimatickým změnám a jejich dopadu na chudé země a nemajetné obyvatelstvo.

Jedna věc je bohulibý záměr, druhá samotná hudba. Protagonisté se s nespornou aranžérskou vtipností a hráčskou bravurou pokusili přetvořit rockové a popové evergreeny na son, sambu, salsu, mambo či bolero. Výsledek variuje od muzaku a kýčů jak z baru pro plážové turisty po momenty, kdy se budete upřímně popadat za břicho.

Hotel California si spolu s Kubánci vzali do parády The Killers, nevyhnuli se však přehnané nostalgii. O něco lépe dopadl latino-soulový pokus Amy Winehouse. U kubánské představy o Under Pressure, nahrané spolu s přičinlivými Keane, už začínají cukat koutky. A co teprve mambem nadýchaná Bohemian Rhapsody ve španělštině s kubánským pěvcem Augustem Enriquezem. Posluchače s poťouchlým smyslem pro humor pravděpodobně definitivně zboří afro-kubánská (I Can't Get No) Satisfaction s hostující zpěvačkou Chan Marshallovou alias Cat Power. Samotní Rolling Stones si s latinským doprovodem poměrně konzervativně střihli dávný soulový kus Under The Boardwalk, který měli ve svém ranném repertoáru v polovině 60. let. Decentně vyzní Imagine v podání havajského písničkáře Jacka Johnsona, kterého pojí s kubánskými hudebníky tropická ostrovní ležérnost. A dovedete si představit Smells Like Teen Spirit jako teskné bolero? Nebo Stairway To Heaven, přetvořené mexickým duem Rodrigo y Gabriela na akustický kytarový kus s prvky flamenka? Jistě, působí to dost obskurně, ale zároveň zábavně.

Diego el Cigala: Dos lágrimas
(Cigala Music/Edge Music/Universal)

Španělský romský flamenkový pěvec Diego el Cigala, kterého chválí do nebes i Paco de Lucía, pojal spojení s kubánskou hudbou mnohem seriózněji. Dos lágrimas navazuje na jeho výjimečné album Lágrimas negras (2003), které s ním natočil legendární kubánský klavírista Bebo Valdés. Tentokrát Diegovi vytvořil hlavního kubánského partnera další geniální klavírista a pamětník Guillermo „Charanga" Rubalcaba (otec uznávaného jazzmana Gonzala Rubalcaby).

Diegovo afro-kubánsko-flamenkové dobrodružství se dotýká jak španělského odkazu, tak afrických spodních proudů či latino-jazzu. Vznikl ovšem amalgam, ve kterém je kontraproduktivní pátrat po jednotlivých kulturních zdrojích: natolik v nahrávce převažuje emotivita. Je lepší nechat se unášet a pak třeba zjistit, že „patos" nemusí být sprosté slovo.

Ačkoliv to bastardi nemají u ortodoxních fanoušků jednoduché, právě díky Diegově vášni a citovosti lze předpokládat dobré přijetí Dos lágrimas jak ve flamenkovém táboře, tak mezi příznivci tradičních karibských žánrů. Diego dokáže nabourat strnulost zavedených forem, aniž by je ochudil o podstatu a hledat cestičky, které jsou sice neprošlapané, ale přitom nevedou zarputile proti větru.

Gangbe Brass Band: Assiko
(Contre-Jour/P&J Music)

Kdo zažil pražský koncert téhle dechovky z Beninu, ví naprosto přesně, co má od čtvrtého alba Gangbe Brass Bandu očekávat. Vedle západoafrických nápěvů a polyrytmických specialit, laškování s rituální hudbou obřadů voodoo a svérázně pokroucené pochodové hudby, kterou přinesly do Afriky francouzské vojenské kutálky, také inspiraci Balkánem či jazzovými bigbandovými aranžmá.

Nejprve zapůsobí živelnost, teprve pak si uvědomíte, jak precizně je tenhle zdánlivý šraml vybroušený a sóla promyšleně vystavěná. Stejně jako u balkánských kolegů. Přes onu novější balkánskou inspiraci (i konkrétní skladby jako Rakia), kterou muzikanti z Gangbe Brass Bandu s chutí nasáli během hraní na evropských festivalech, nejde o žádnou kopii, spíše o konvergentní vývoj. Možná je teď naopak řada na nich, aby obohatili výrazivo jihovýchodu Evropy.

Foto: Archiv kapel