Kmotr punku a šanson, neworleánský jazz či bossa nova? Probůh, jak to jde dohromady? Překvapivě dobře, jen musí posluchač odhodit předsudky a očekávání, kterými Iggy Pop sám sebe opředl.
Iggy Pop netrhá pořád jen syrové maso zažloutlými tesáky. Umí natáhnout oblek s kravatou a vyrazit do společnosti. Ví, k čemu slouží vidlička, nůž, ubrousek, ale možná očekává, že se bude podávat mozeček. Lidský. Podobné žánrové salto jako na novince Préliminaires už v minulosti předvedl. Pokud si připomenete například zklidněné album Avenue B (1999), na kterém si sofistikovaný punker střihl mimo jiné spolupráci s jazzovým triem Medeski, Martin & Wood, neměl by vás aktuální titul zase tak překvapit. Ale přece jen, po smršti obnovených The Stooges (jejichž comeback smutně utnula smrt kytaristy Rona Ashetona) zní album Préliminaires hodně nečekaně.
Ještě jedna perlička. Zatímco coby člen The Stooges zpíval Iggy i na studiovém albu The Weirdness (2007) falešně, na náročnějším Préliminaires intonuje prakticky bezchybně. On barbara asi vážně jen hraje.
Zpověď sečtělého grázla
Jak vysvětluje změnu sám pan Pop? „Najednou se mi začalo dělat blbě z idiotů, co mlátěj do kytar a tahaj z nich podělanou muziku. Začal jsem poslouchat spoustu jazzu z neworleánské éry, Louise Armstronga, Ferdinanda ‚Jelly Roll‘ Mortona. A vždycky jsem miloval tišší balady." Jednoduché, že...
Jako konkrétní inspiraci nového pásma písní uvádí Iggy román La possibilité d‘une île (Možnost ostrova) francouzského spisovatele Michela Houellebecqa. „Ta knížka je o smrti, sexu, konci lidské rasy a nějakých dalších docela legračních záležitostech. V její četbě jsem našel intenzivní rozkoš a taky řadu mých vlastních zkušeností. Snažil jsem se vytvořit písně odpovídající hudbě, jakou jsem slyšel v duši při čtení," vysvětluje Iggy. Není divu, že ze zdánlivého poklidu alba jakoby bylo stále vzdáleně cítit cosi úchylného. Proto ona zmínka o mozečku, která rozhodně neměla působit samoúčelně.
Pop a Piaf?
Jaká hudba se honila v Iggyho duši? Album symbolicky uvádí a uzavírá šanson (!) Les feuilles mortes (Mrtvé listí), který napsal skladatel Joseph Kosma a básník Jacques Prévert, jako první v roce 1946 nazpíval Yves Montand a o čtyři roky později ho zařadila do repertoáru i samotná Edith Piaf. Těžko si představit pro Iggyho atypičtější píseň, ovšem věčný bouřlivák ji zvládl s grácií. Dokonce si ani nepomohl berličkou taktéž klasické anglické verze Autumn Leaves a přesvědčivě vypráví o podzimní melancholii ve francouzštině.
Většina písní na desce je však autorských či spoluautorských, byť Iggy si také trochu nevědomě zakopíroval. Refrén retro balady I Want Go To The Beach nápadně připomíná evergreen All I Have To Do Is Dream z pera manželů Bryantových, který v roce 1958 proslavili Everly Brothers. Ani Iggy není prost sentimentu, tuhle písničku musel v pubertě slýchat.
Skladbu King Of The Dogs rozhýbává pouliční neworleánská jazzová kutálka. V dekadentní Je sais que tu sais Iggymu eroticky přizvukuje francouzská zpěvačka Lucie Aimé. Třepotavé klávesové zvuky a elektronická zvuková mlha přemění Spanish Coast málem na electro down-tempo. Punková energie přece jen vybuchne v sarkastické Nice To Be Dead, ihned ji však uklidní druhá z cover-verzí, posmutnělá How Insensitive otce bossa novy Antonia Carlose Jobima. Aby toho nebylo málo, přihodí Iggy ještě třeba folk-blues He‘s Dead/She‘s Alive. Posluchač málem nestíhá.
Ano, Iggy Pop si těch večerních obleků zkouší až příliš mnoho najednou, stíhá hned několik společenských dýchánků od sladké Francie po Brazílii. Album je všechno jiné než sevřené. Ale díky jednotícímu románovému tématu a potemněle nostalgické atmosféře se nahrávka nakonec přece jen nerozsype a odvaha dělat věci jinak se cení. Možná si novinku někdejšího punkového kmotříčka, poté zpěváka strojově chladných opusů éry The Idiot (1977) či pop-rockového hitu Candy nakonec zařadí mezi oblíbené nahrávky i ctitelé Leonarda Cohena.
Iggy Pop: Préliminaires
Virgin/EMI, 36:16 min.
Foto: EMI
