Nedávno osmičlenné partě Divokej Bill vyšla nová deska a po roce a půl se s ní vrací na česká pódia: první koncert odehraje 11. května v Jihlavě. Co všechno se mezitím stalo, jak ji vnímají fanoušci na Slovensku či v Británii a proč by potřebovala delší den?
Novým albem zároveň slavíte výročí. Je pro vás 15 let málo, nebo hodně?
Václav Bláha: Je to tak, jak to je, bohužel. Kdyby to bylo méně, bylo by to lepší, protože by bylo před námi více času. Letí to jak šílený.
Máte pocit nedostatku času?
VB: No, v tomhle období zrovna jo,
Štěpán Karbulka: Já jsem propagátor delšího týdne; mně vadí, jak je každý týden krátký. Kdyby měl třeba 12 dní, tak by to bylo o hodně lepší, takhle tě to nutí být v tom kolečku.
Roman Procházka: Já jsem zase propagátorem delšího dne, protože když nahráváš ve studiu, tak to nestíháš. Teď je zrovna nedostatek času.
Některé texty na nové desce jako by to odrážely, ten pocit, že život utíká příliš rychle. Třeba Dolsin s verši typu: "jde to s náma od desíti k pěti..." Hraje v tom roli krize středního věku, a nebo je to jen odraz momentálního rozpoložení?
VB: Ano, jsou tam dva tři momenty, u kterých jsem si říkal, aby to nebylo moc depresivní. Na krizi středního věku máme asi ještě čas, takhle to prostě nějak dopadlo, těžko říct proč. Někdy mám pocit, že na to koukám zvenku a říkám si: aha, tak takhle na tom jsem...
Není to svým způsobem paradox, že jste většinově chápaní jako veselá kapela k pití a tanci, a zároveň se ony temnější momenty objevují celkem často?
VB: Ano, v podstatě i v hitech jako je Znamení nebo Pocit jsou podobná témata. Už jsem to někde říkal, ale už od doby, kdy jsme začali dělat první písničky, se mi tam objevují podobné úvahy. A přitom nemyslím, že bych nějak nad životem příliš dumal, prostě to tak ze mě padá.
Skladby, které skládá Roman, jsou v tom směru optimističtější. Je v tom úmysl, že se vlastně doplňujete?
ŠK: Tak Vašek píše hlavně o nevím kolik let déle ...
RP: Vašek je starší, a je pravda, že mi někdy říká věci, u kterých se rozčiluju. A pak, když dospěju do stejného věku, v jakém mi to říkal, tak pochopím, jak to myslel. Depresivní písničku bych asi taky dokázal napsat, ale nechci. Vždycky se bojíš úplně nejvíc otevřít sám sebe. A navíc rozhodně nejsem depresivní člověk.
Jako poslední český koncert před současným turné jste odehráli váš jubilejní tisící 9. 9. 2011 a od té doby jste hráli už jenom v zahraničí. Proč ta dvacetiměsíční pauza na tuzemských pódiích?
RP: My jsme ji plánovali už dlouho. Tisíc koncertů, to mluví samo za sebe. Česká republika není zrovna největší, a všude jsme už byli třikrát, čtyřikrát, pětkrát... Také jsme nechtěli opakovat zkušenost, že jsme vždy ještě dodělávali desku, a už jsme byli na turné. Tentokrát jsme se chtěli vyhnout stresu. Takže jsme si řekli, že si potřebujeme prostě oddychnout a zároveň lidi trošku nažhavit. A také mít víc času na desku, abychom na konci měli pocit, že jsme pro ni udělali maximum, a ne abychom to zas všechno lepili za pochodu.
Nelekli jste se u toho čísla? 1000 koncertů za patnáct let není zrovna málo.
VB: Ono jich navíc bylo mnohem víc, těch tisíc jsou jen ty veřejné, oficiální. Odehráli jsme i dost benefic a charit, kde jsme třeba hráli jen jednu písničku a pak také byla řada podnikových večírků a podobných akcí....
RP: Když jsme sháněli od všech našich hudebních kámošů zdravice, co by nám popřáli k tisícému koncertu, tak nám třeba Petr Janda říkal, že jich s Olympikem mají asi 8 500. To pak ta tisícovka nevypadá nijak zvláštně.
ŠK: Bylo tady zkrátka už "přebillováno", hráli jsme moc a všude. Tak jsme si udělali takovou pauzičku a jen jezdili na výlety. Hráli jsme v Užgorodu, hráli jsme na českém festivalu v Banátu, udělali jsme si miniturné po Anglii, jeli jsme na samostatné turné po slovenských klubech, a jeli jsme i slovenské festivaly. Takže ta pauza nebyla, že bychom vůbec nehráli.
Jaká je v současné době vaše pozice na Slovensku?
VB: Měli jsme štěstí, že nás tam nejdřív vzali Polemic. Takže jsme se dohodli s jejich manažerem, že se nám tam o to trošku postará, a tak jsme nemuseli začínat od nuly a objíždět to jako na začátku, ale sehnalo se pár dobrých festivalů, kde už bylo hodně lidí, zahráli jsme si v pěkné časy, takže nás za tu sezónu mohlo vidět řekněme třicet tisíc lidí.
ŠK: Dneska tam na nás chodí v průměru 300-400 lidí na koncert. Což už si myslím, že je na českou kapelu na Slovensku úspěch.
VB: Na Slovensku fungují hlavně české kapely, které si tam publikum pamatuje už z dob Československa, a moc těch porevolučních se tam prosadit nedokázalo. "Fungují" tam Kabáti, Tři sestry, Olympic... Takže to, že se nám to povedlo, beru jako velký úspěch.
ŠK: Je to dar, Slovensko je super, díky za něj (smích)
Jak se vám hrálo v Anglii? Pro spoustu posluchačů jste typicky česká kapela... Přišli tam jen krajané, a nebo i běžné anglické publikum?
VB: Bylo to takové namixované. České holky, které tam žijí, si s sebou vzaly své anglické kluky a kamarády - a naopak. Bylo to úplně v pohodě.
RP: Řekl bych, že nejvíce bylo Slováků, pak Čechů a tak čtvrtina byla místních. Našli se i angličtí fanoušci, kteří si nás našli a přijeli z větší vzdálenosti, přímo na ten koncert. Sami, bez nějakých Čechů. Prostě už nás znali, asi z těch minulých společných koncertů s Levellers, tak se přijeli podívat a přijeli nás pozdravit.
V minulosti jste byli neodmyslitelně spojení s agenturou Ameba, pořádající třeba festival Rock For People, ale před časem jste ji opustili. Proč?
ŠK: Jo, jo, to už proběhlo asi před rokem a půl.
RP: Dohodli jsme se na tom, že se prostě rozejdeme, protože jsme si navzájem dali všechno, co jsme mohli. Ale nebyl v tom nějaký spor, proběhlo to v pohodě.
VB: Přemýšleli jsme o nějakém mediálním tahu, že se naoko hrozně rozhádáme a uděláme pořádnou show. Pak jsme si to rozmysleli, jsme kámoši. Ale je pravda, že jsme měli trochu odlišné pohledy na to, jak pokračovat dál, a Petr Fořt s Michalem Thomesem se taky chtějí věnovat hlavně festivalu.
Pomohla ta pauza i nové desce?
VB: Určitě. Některé skladby už byly starší, takže jsme u nich měli jasno. Bylo i z čeho vybírat, a také bylo na všechno víc času. To, že deska vyšla měsíc před turné, to se nám povedlo načasovat poprvé.
Nové písničky mají výrazně promyšlenější aranže, asi by dřív u vás nikdo nečekal, že třeba budete využívat programování, a také jsou žánrově pestřejší. To je čí práce?
RP: Především producenta Pavla Karlíka. To on přišel s tím, že jsme zvyklí hrát všichni všude, každou písničku od začátku do konce, a že je potřeba tu a tam něco vyhodit. Dodal tomu ten výsledný "ksicht".
O zahraničním producentovi jste neuvažovali? Skoro se až zdá, že to je dnes u českých kapel trend.
VB: Vůbec. Ono když ty kapely zpívají anglicky, tak je to v pohodě, ale když zpívají česky, tak je tam ten velký handicap toho, že jim producent prostě nerozumí. Náš záměr nebyl znít "světově" nebo snad "emericky", náš záměr byl znít jako Divokej Bill. Navíc u spousty kapel to je jen takové pozlátko.
Na turné máte stabilní předkapelu Liwid. Vybírali jste si ji sami, nebo to je práce agentury? A řešíte ještě vůbec v kapele takové věci, jako kdo před vámi hraje?
ŠK: Řešíme všechno.
RP: Ta agentura jsme teď my. Potkali jsme se s nimi v Banátu, kde jsme hráli minulý rok, tam jsme si nějak padli do oka, a oni pak přišli, jestli pojedeme turné. Slovo dalo slovo a jedou s námi patnáct koncertů. Navíc teď taky vydávají desku
VB: Není to asi zase tak známá kapela a vždycky je dobré, když nějaká známější kapela pomůže nějaké menší, nebo jak to říct. Je to taková slušnost.
