Domácí hudební tipy
Dunivý pistolníkův bas a tak trochu jiní bankéři
12.04.2015 19:30 Zápisník
Popularita je nejen vrtkavá, ale také pro mnohé tvůrce prostě nedůležitá. Ovšem hudba, existující na jejím okraji, rozhodně nemusí být živořením. A to, že někdo nemá nejen exkluzívní promofotografie, manažera a oslavné články od publicistů, ale dokonce ani webové stránky, ještě neznamená, že jeho tvorba nemůže být lepší než snahy těch, kteří to všechno mají dříve, než první koncert.
Calvera: Calvera (Silver Rocket)
http://calvera.bandcamp.com/album/calvera-s-t
Sólový projekt kytaristy noise-rockových Fetch! Baskytara, hlas a looper v praktickém balení na cesty. A zdařilá ukázka známých pravd, že v jednoduchosti je síla, a že není potřeba orchestr, když máte nápady a také o čem mluvit. I když to "něco" jsou především slova mezi řádky, pochybnosti a glosy. A také občas sebeshazování, které ale, jak všichni víme, provází hlavně ty, kteří ho nemají zapotřebí.
Ale vedle postřehů ze světa obyčejnosti, všímajících si detailů, které jiní přehlížejí ("život může bejt, jak opuštěná dálnice..."), tu je i vcelku originální hudební doprovod, ve své ohlodanosti na kost místy až magický. Nesází na ekvibristiku, ale stejně jako texty, které ho doprovázejí a jsou výtečně vypointované (Kafe), dokáže dobře pracovat s gradací a minimálními prostředky. Poučenost z blues i z post-rockového vrstvení je zřejmá, ale vedle toho nechybí ani cit pro prosté a o to údernější melodie.
Jednoho až zaskočí, jak je to nakažlivé. Zpočátku se dostavuje jen pocit zvláštnosti, neobvyklosti - ostatní to přece dělají úplně jinak! I když všichni stejně. Syrovost a neambicióznost není v době velkých ramen a bojovníků o to být první, moc obvyklá. Kdo není nejlepší, nejmorálnější a nejzajímavější, přece nestojí za řeč. Nebo ne?
Jenže jak se ty basové figury převalují, roztáčejí i rozjíždějí jako parní vlak do tempa, kdy už zbývá jen mu uskočit z cesty, dostávají i auru, na které je velmi snadné si vybudovat závislost. Právě tím, jak uhrančivá je jejich jednoduchost, a posluchač není zahlcen milionem tónů, vyvolává potřebu ji slyšet znovu. Nacházení hudebních i myšlenkových kořenů je už pak jen bonusem. "Hrabeš se v hlíně, jak divoká svině, ale když ji cejtíš mezi prstama, tak víš, že do ni patříš".
Bezejmenný Calverův debut vznikal dlouho. Ale teprve při jeho poslechu je jasné, že právě to, že se nikam nespěchalo a vše stačilo uzrát, mu nesmírně prospělo. Jen tak mohla vzniknout silná, nekonvenční nahrávka, která nejne funguje, ale bude fungovat i v budoucnu navzdory času, trendům a všem útočníkům na první místa.
The Spermbankers: Get Rid Of It (vlastní náklad)
https://www.facebook.com/pages/THE-SPERMBANKERS/211768405509704?fref=ts
To se takhle v Praze potká Čech, Fin a Holanďan... Jenže výsledkem není vtip, ale podivuhodně utajená kapela. Martin Růžička hrál s Echt!, Kill The Dandies! nebo Ritchie Success, a léta má jednu z nejbizarnějších part u nás, Sketa Fotr. Pasi Mäkkelä je pevně spjat s avantgardními divadly, jako je třeba Alfred ve dvoře, ale zároveň spolu s Tomášem Procházkou aka Federselem patří i k tomu nejlepšímu na poli místní hudební improvizace. A třetím do party se sarkastickým názvem je Bert Neven, respektovaný zvukař, spolupracující s kdekým, od Jaze Colemana až po Dana Bártu. Debutové album přichází po několika letech vesměs undergroundových koncertů.
Nahrávka je bohužel jen přibližným odrazem pekla, které jsou schopni rozpoutat na pódiu. The Spermbankers totiž obdivuhodným způsobem spojují blues, kořeny punku a hlavně staré country tradicionály a černošské gospely. A celý mix hrají poněkud apokalyptickým způsobem, přetavený v ten nejsyrovější garážový rock. Nahrávka to vše dokáže předat za jediné podmínky - že si ji pustíte pořádně nahlas.
Otevírací kousek Say No to the Devil, u nás známý hlavně verzí Svatopluka Karáska, ještě jen naznačuje. Ale už i on probouzí onu dřevní atmosféru, známou z prvních alb The Stooges s tehdy ještě nepříliš známým vokalistou Iggym. Ale už další skladba, se surf-rockově kvílivou kytarou vtahuje do děje a mate svou pohodou. Protože následující temné dunění kotle a psychedelicky rozmazané stěny ujišťují, že relaxace se konat nebude. A síla i nápadité detaily se vyjevují teprve opakovaně - jako třeba kytara, zkreslená tak, že zní jak dudy, v asi nejlepší skladbě Sad Spermblues.
S postupujícími skladbami jako by se kapela dostávala do formy a v druhé polovině už získává nahrávka grády. Energie, magie a uvolněná divokost, kterou má v sobě asi skoro každý, ale ne každý má odvahu ji pustit ze řetězu. Možná je tak škoda, že celá deska má jen slabou půlhodinu - pořádně by svou sílu měla schopnost vyjevit až tak na dvojnásobném prostoru. I tak je to ale výživná jízda. A jako pozvánka na seanci těchto kazatelů, funguje skvěle.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.