Elektro-rocková noc a Česko-německá kooperace

Mazání hranic, spojování zdánlivě nespojitelného i spolupráce bez předsudků jsou pojmy, bez kterých se současná hudba už téměř neobejde. A nezařadit se do stáda může být stále zajímavější výchozí bod. Na svých nových deskách - i když každý jinak - to názorně ukazují jak mladá a celkem nová skupina Night, tak letitý harcovník domácí alternativy Vladimír Václavek. 

Night: High End Low Liberation (X Production / Election )
http://www.myspace.com/nightbegun

Night jsou sice zcela novým jménem, ale se starými tvářemi. Čtveřice muzikantů v čele s Michalem Šťastným aka Amákem není už rozhodně na domácí indie scéně ani v nejmenším neznámá. Tu řadu kapel, ve kterých její členové už působili ostatně budou vyjmenovávat všichni - schválně kolik jich vzpomene asi nejdůležitějšího předchůdce Blank? Ale minulost v tomto případě znamená jen pouhé promo - podstatnější je nový směr formace, která má za sebou zatím jen pár odehraných koncertů, ale o to jasnější vizi a debutové album.

A to je až řezavě agresivní a občas i temné. Elektronika se prodírá z každé škvíry, ostatní nástroje jí spíš ustupují, a vše se žene neúprosně před. Buší do spánků, bublá a tepe. Melodie se ze vší té beznaděje a ledových zvuků vynořují a zase ztrácejí spíš bezděčně, ale přesto tu jsou a spolu se zpěvem dodávají skladbám naléhavost. Ne, tohle není oddechová zvuková kulisa ani písničky pro uječené holčičky.

Aniž bych se chtěl někoho dotknout, tak se mi zdá, že Night vyrážejí ze stejného místa, ve kterém se Sunshine, předchozí Amákovo působiště, zastavili, a dali přednost popové vstřícnosti. Vydávají se na cestu, na kterou Suns neměli odvahu. Úvod nahrávky, kterou docela dobře charakterizuje už samotný obal, je až elektro-industriální a zvuky se zatínají až bolestně. V dalších momentech se už objevují prvky gotického post-punku, ovšem s tím, že neustávajícím přívalem zvuků ho posouvají do jednadvacátého století. Převážně elektronické album končí příznačně punkovou jízdou.

Nejzajímavější je asi na debutu Night to, jak smazává hranice mezi rockem a elektronickou kapelou. Loví v obou rybnících a nebojí se štik ani z jednoho z nich. Electroclash je vedle toho všeho značně zaprášený. Je tu minulost i budoucnost společně, komerce i underground v jednom. Celé to působí sebevědomě i rozervaně, nenabízí jasné odpovědi a nutí si najít vlastní cestu. A to všechno je na tom to lákavé a zábavné.

ČTĚTE TAKÉ:  Cesta do lesa i psychohrátky z maloměstské garáže

Václavek / Zimmermann / Dvořáček / Macht:  Edel  (Indies Scope)
http://www.myspace.com/vaclavekdvoracek

Vladimír Václavek patří k věčným hledačům, těm, kteří se nespokojí s jednou cestou. Svědčí o tom nejen množství projektů a skupin, kterými prošel, ale řada žánrů, které vystřídal a vyzkoušel. Skutečnost, že nový projekt vytvořil s kolegy, kteří ho našli na internetu, ty, kteří jeho tvorbu znají, asi sotva překvapí. Společně s dlouholetým spoluhráčem Milošem Dvořáčkem se tak tentokrát spojili s dvojicí německých hudebníků a vytvořili doslova kosmopolitní nahrávku.

Má to celé háček: Frieder Zimmermann a Matthias Macht zcela podlehli Václavkovu charizmatu, a výsledkem je tak album, které zní, jako by ho Václavek natočil s libovolnými studiovými hráči. Případný přínos obou hudebníků prostě jaksi není vůbec zaznamenatelný. Což ale ani v nejmenším neznamená, že by se výsledek jejich setkání nepovedl. 

Album vzniklo prý improvizačně a bez předchozích příprav, nicméně na mnohých místech to vůbec není znát. Pro toho, kdo zná jen Václavkovu tvorbu z posledních období, může občas překvapit tím, jak se z poklidných pasáží, oscilujících někde mezi sofistikovaným artrockem a až folkovou křehkostí probudí do energických ploch a syrovějších rytmů. Kdo by ale čekal návrat k nervnosti Dunaje, až na pár momentů nejspíš bude zklamán. Klidnější, relaxačně laděné pasáže převažují, a jestli je album něčemu z Václavkovy minulosti hodně podobné, pak hlavně projektu VRM.

To zcela nejlepší z desky čeká na posluchače hned v úvodu. Skladba Ouverture skvěle graduje i "houstne", převaluje se i zařezává. Lehce se jí v energičnosti přibližuje i Rodeo. Naopak hned druhá Pohádka má infantilní úvod a neúnosně natahovanou stopáž. Neuhlídaná délka některých skladeb je vůbec jedním z mála minusů alba. To jinak nabízí celkem pestrou směs nálad i bohaté a spletité rytmy Dvořáčka a Machta. A oživujícím dojmem působí i střídání češtiny, němčiny a různého zvukomalebného žvatlání. Deska Edel asi nepatří k tomu úplně nejlepšímu, co Václavek vytvořil, ale důstojnou položkou v jeho diskografii rozhodně bude. Tradiční příznivce nezklame a pro případné nové může být dobrým seznamovacím bodem.

Foto: Archiv