Temně zabarvený znělý mezzosoprán ji vynesl do výšin Metropolitní opery v New Yorku, milánské La Scaly či Covent Garden v Londýně. Zpívala po boku nejslavnějších pěveckých hvězd a pod vedení nejuznávanějších dirigentů. Přitom když začínala, nechtěli ji prý ani "do Budějovic do sboru, natož do Národního divadla". Talent pěvkyně Evy Randové se však prosadil a kolínská rodačka, která začínala ze zpěvem v Ústí nad Labem, se stala uznávanou světovou operní hvězdou. Na Silvestra oslaví osmdesátiny.
Na krušné začátky vzpomínala umělkyně s humorem. Začínala v roce 1962 v Kladenské zpěvohře, tu však záhy zrušili. V Českých Budějovicích jí řekli, že "nemá hlas ani pro sbor" a v Olomouci také neuspěla. Ani v Brně, kde hostovala, jí nenabídli angažmá.
Angažoval ji teprve dirigent Zdeněk Košler v Ostravě, kde zpívala šest let až do osmašedesátého roku. Ale i tady jí umělecká rada řekla, že "tento hlas není pro Ostravu". Košler pak vždycky Randové s úsměvem říkal "oni měli pravdu, Evičko". A měli, jak dosvědčila její světová kariéra.
Z Národního divadla, kam nastoupila jako vdaná a se dvěma dětmi, ji mimo jiné odvedla bytová krize. Když slíbený byt nebyl, vzala v roce 1970 nabídku do Norimberku. V Německu pak už zůstala jako sólistka stuttgartské opery, kde později také získala prestižní titul komorní pěvkyně.
Jméno "prohibitní emigrantky" Evy Randové na dlouho zmizelo z české operní scény, přitom nikdy neemigrovala. "Zastupovala mne agentura Pragokoncert, za což si také účtovala dvacetiprocentní provizi, a později jsem se v Německu vdala," vysvětlovala pěvkyně. Vždycky měla československý pas.
Temperamentní mezzosopranistka záhy zdomácněla na předních scénách ve Stuttgartu, Mnichově či Norimberku, odkud byl už jen krůček do proslulé Covent Garden, La Scaly i do Pařížské opery. V legendární MET debutoval v roce 1981 coby Fricka ve Wagnerově Zlatu Rýna, později zde zpívala i Venuši v další Wagnerově opeře Tannhäuserovi. V lednu 1999 pak byla Kabanichou v Kátě Kabanové.
Hlas jako víno
"Hlas je něco tak krásného, jako když pijete dobré víno," říká pěvkyně, proslulá tmavě zbarveným hlasem s velkým tónovým rozpětím a mohutně znějícími výškami. Její doménou byl tragický wagnerovský mezzosopránový repertoár, ale blízké jí byly také romantické emoce Verdiho hrdinek. Mezi nejmilejší role patřila Eboli z Dona Carlose či Santuzza z Mascagniho Sedláka kavalíra. Fenomenální byla podle kritiků také v Janáčkových operách jako Kostelnička v Jenůfě či Kabanicha v Kátě Kabanové.
Hudbu miluje kolínská rodačka odmalička, její cesta k opeře ale nebyla přímočará. V rodinných šlépějích vystudovala vyšší pedagogickou školu v Ústí nad Labem, kam se po válce s rodiči přestěhovala, a zároveň brala hodiny zpěvu u profesorky Jitky Švábové. Navíc závodně plavala - jejími disciplínami byl motýlek a prsa. Dostala se dokonce do širšího výběru československé reprezentace ve štafetě a byla také rekordmankou na 200 metrů prsa a 100 metrů motýlek.
Učila dva roky na ZŠ
Matematiku a tělocvik učila dva roky v Trmicích na základní škole, pak šla na konzervatoř. Za rok zvládla tři ročníky, čtvrtého se zřekla, protože její profesorka musela ze školy odejít. Opera ji však už "pohltila".
Začátky ve své možná i nejtěžší roli, totiž šéfky Státní opery v Praze, kam nastoupila v roce 1995, přirovnávala ke skoku po hlavě do prázdného bazénu. Za tři roky dokázala sobě i jiným, že diva s matematickým vzděláním umí vést ansámbl po všech stránkách. Poučila se z chyb své předešlé několikaměsíční práce intendantky Janáčkovy opery v Brně a zajistila pražskému souboru významné místo na světové scéně.
"Jsem fetišista hlasu. Když má někdo hezký hlas, chtěla bych, aby mu vydržel, aby si jej lidé mohli dlouho vychutnávat," vyznávala se Eva Randová, která později každé léto vyučovala na ústecké umělecké škole, která nese její jméno.
Matka tří dcer a několikanásobná babička profesionální kariéru ukončila slavnostním galavečerem 29. června 1998. "Na dráze pěvkyně jsem dosáhla více, než jsem si kdy představovala," shrnula před časem splnění svých operních ideálů charismatická umělkyně.
