Fanánek a Haubert: Známka punku na Vyžlovce

Oba dva byli u toho, když v Česku začal řádit punk, a oba dva tu svou káru táhnou dál. Jan Haubert, zpěvák, textař, literát a lídr Visacího zámku, Lou Fanánek Hagen, muzikálový libretista, motorkář a tahoun "souboru kreténů", jak sám říká, Tři sestry. Oba mimo jiné spojuje světonázor, že punk je především velká švanda a nic na světě se nemá brát vážně. 

Kdy a jak jste se jeden o druhém dozvěděli?
Fanánek: Visací zámek je služebně starší skupina, takže já jsem byl jako student čtvrtého ročníku na legendárním koncertě na Žofíně. Z toho vznikl i záznam, byl velmi slušně nahranej. To byl jeden z mála koncertů, který opravdu ve velkém obíhal republiku a dostalo se k němu hodně lidí. Líbilo se nám, jak je to celý komponovaný, je tam mluvený slovo, legrace. Najednou to prostě bylo celý veselý, v tý době bylo hodně temno, vyšel nechvalně známý článek v Tribuně o rockových kapelách, všechny byly rázem zakázaný a nebylo o co zavadit. A ty, co přežívaly a chodilo se na ně tajně, byly undergroundově vážný a Visáči najednou přišli s punkem a se srandou. Myslím, že vedle Letadla to pro nás byla jedna z formativních kapel, který nás později dohnaly k tomu, že jsme se sešli ve zkušebně a začali hrát.

ČTĚTE TAKÉ: Tři sestry oslavy čtvrtstoletí zahájí festivalem

Honzo, jak ses seznámil s Fanánkem a Třemi sestrami?
Haubert: Název jsem znal, protože jsem měl pár kamarádů z Braníka, ale viděl jsem je až na Rockfestu, ale až na tom druhým, na první jsem nemohl, protože jsem byl na vojně.
Fanánek: My jsme na tom prvním stejně nehráli, byli jsme oslovený v osmdesátým osmým, a to byl zároveň rok, kdy jsme se o pár měsíců později potkali v Bratislavě, kde jsme se fyzicky seznámili. Hráli jsme tam na vysokoškolských kolejích, a jak správně podotkl v knize o Třech sestrách Radek Diestler, mnoho let předtím, než Robert Kodym udělal díru do světa s Bednou od whisky, jsme ji na závěr koncertu společně s Visacím zámkem dali my. Čtyři kytary, jedny bubny, dvě basy a mnoho zpěváků. To bylo podařené vystoupení.
Haubert: Já jsem Tři sestry viděl na tom Rockfestu a hodně mě to překvapilo. Jak už jsem říkal, předtím jsem byl na vojně, a když jsem se vrátil, zjistil jsem, že situace byla dost jiná. Předtím by mě vůbec nenapadlo, kolik vesměs amatérských kapel by mohlo hrát v Paláci kultury, a taky mě překvapilo, že se mi jich hodně i líbilo. Říkal jsem si, že rok jsem byl na vojně a jak se to tady mezitím hnulo. Zřejmě za to taky mohl nástup Gorbačova.
Fanánek: Ano, Gorbačov a perestrojka. Soudruzi najednou nevěděli, jakej vzít směr, tak se na to úplně vybodli a nechali to běžet samospádem. 

Jaké kapely na vámi zmíněném Rockfestu hrály ještě?
Fanánek: Spíš než punkeři to byla různá brněnská alternativa, Z kopce a podobně. Ale hráli tam třeba Hrdinové nové fronty, kteří se díky Rockfestu dostali do širšího povědomí.
Haubert: Nebo taky Laura a její tygři, to byla svižná muzika, k punku neměla až tak daleko.
Fanánek: To je pravda... My jsme jim vždycky říkali Laura a její negři.
Haubert: Já si ještě pamatuju Slováky Bez ladu a skladu, ti mě taky docela dostali. Zpěvákovi Michalu Kaščákovi bylo v té době snad třináct, na sobě měl málem pionýrskou košilku a chrlil ze sebe hodně rejpavé texty, jako třeba Udavače. 

Vzpomenete si, kdy jste poprvé slyšeli výraz punk?
Fanánek: Já úplně přesně: v časopise 100+1 jsem četl článek o punku a byla to pro mě zcela zásadní věc. On měl bejt jako proti, ale všem pankáčům v našem věku se stal vodítkem, co nosit. Jmenovalo se to Punkrockové šílenství, byla tam vyfocená paní s růžovými vlasy a špendlíkem v puse, což bylo úplně nejvíc. Pak tam taky stálo: "A nosí například kožené bundy" a další věci, takže podle toho jsme se řídili. V té době jsem taky navštívil koncert Pražského výběru, který v té době zmutoval z jazzu v to šílenství. Takže jsem chodil na Kocába, košili vytaženou z kalhot, sako, černý brejle. Díky tomu, že jsem byl na gymplu a měl jsem přísný rodiče, jsem úplně zpankačit nemoh. Na Spořilově jsem měl ve sklepě šatnu, vyšel jsem z bytu jako slušný dítě, ve sklepě jsem se převlíkl a otec mě na zastávce autobusu nepoznal. Stál metr ode mě, ale absolutně mě přehlíd.

Více čtěte v časopise Instinkt, který vyšel 5. srpna 2010.

Foto: ČTK, Jan Schejbal