Americká poprocková skupina vedená pěvcem Jonem Bon Jovim vydala nové album. V její diskografi i je ojedinělé, poprvé se na něm totiž nepodílel zakládající kytarista Richie Sambora. Na výsledku to ale příliš znát není.
Když naházíte na zeď dostatečné množství sra..., vždycky máte jistotu, že na ní nějaké ulpí. A my na to pro jistotu jdeme lopatou. Takto jadrně charakterizoval před mnoha lety principál Bon Jovi skladatelský modus operandi, který se kapele v minulosti několikrát bohatě vyplatil. Jejího třetího alba Slippery When Wet z roku 1986 se prodalo 28 milionů, následovník New Jersey (1988) zvládl "jen" devět milionů, i tak šlo ale o hity nadupaný bestseller a skvěle si vedlo i album Keep The Faith (1992), na němž se fabrika na naondulované hity a cukernaté balady celkem úspěšně pokusila o zemitější a dospělejší výraz.
A i na dalších deskách se vždy našel alespoň jeden spolehlivě zabírající hit, který se ani při vysoké rádiové a televizní rotaci neohrál a nezprotivil. Slušné řemeslo zkrátka Bon Jovi neošidili nikdy, a ať už si o velkém a úžasném Jonovi myslíme svoje, čich na nosné, zapamatovatelné, ale přitom ne úplně pitomé melodické linky mu upřít nelze.
Bon Jovi byli a jsou pupeční šňůrou spjati s 80. lety. Tam jejich přístup k věci kulminoval: nařasené oblečky, pompézní aranžmá, bombastická produkce a mnohohlasé sbory. Byl to hitparádový buldozer, jenž kupodivu obstál i v bitvě s grunge, který v polovině 90. let většinu glammetalových part spláchl do kanálu, přežil nástup taneční scény a je s námi dodnes jako připomínka časů, kdy velkolepý stadionový rock byl na vrcholu posluchačského zájmu.
Ve stopách Bosse a U2
Novinka This House Is Not For Sale z logických důvodů nechce a ani nemůže konkurovat výše zmíněným klasikám, ale příznivce Bon Jovi by znechutit neměla. Vše je ukuchtěno podle jednou daného a mnohokrát osvědčeného mustru. Tu kus Meat Loafa a jeho Bat Out Of Hell, onde mocná inspirace Brucem Springsteenem z období desky Born In The U.S.A., vše samozřejmě ve zředěné a co nejširším masám přístupné podobě.
Nově pak z alba zejména ve hře "zaskakujícího" Phila X slyšíme ozvěny U2 - ta edgeovsky rozcinkaná kytara například v New Year's Day je nepřeslechnutelná. Jinak se ovšem náhradník za Richieho Samboru moc k lizu nedostane, zvuku alba dominuje Jonův zpěv, zbytek nástrojů hraje jakýsi indiferentní zvukový podmaz. Budiž, Bon Joviho vokál je léty vycepovaná marka, navíc v recenzi není nutné rozebírat páně principálovy problematické lidské kvality.
V první řadě tu jde o nové písničky, které, alespoň v mých uších, opsaly cosi na způsob Gaussovy křivky. Premiérové seznámení se neslo v duchu lhostejného krčení ramen a takřka nulového zájmu, postupem času se ze skladeb začaly vylupovat celkem nosné melodické nápady, které se ale s dalšími poslechy stávaly stále otravnějšími a vlezlejšími. "Vrcholem" je zejména vážně protivná skladba The Devil's In The Temple, moc se nevydařila ani povinná balada Scars On This Guitar - přitom v ploužácích Bon Jovi svého času neměli konkurenci - a bídná je i následující ric pic bum odrhovačka God Bless This Mess.
Ale abychom jen nehaněli, třeba píseň Roller Coaster se docela povedla, byť je to totální popík, který s rockem nemá prakticky nic společného. Staré dobré časy evokuje All Hail The King, již ovšem najdeme jen mezi bonusy na rozšířené verzi alba. V neposlední řadě je možné pochválit opravdu povedený atmosférický obal.
Noví Bon Jovi nejsou rozhodně žádný exemplární průšvih, na to jde o zkušené profíky. Jde o rutinně odvedenou práci a důvod vydat se na další turné, na němž se budou stejně hrát především letité hitovky.
