V dnešních tipech na to, co se objevuje v tuzemské produkci, nebudou obvyklá alba dvě, ale rovnou tři. Obsahuje je však jediná kapsa důmyslně vyřešeného digipacku, možná až příliš skromně vyhlížejícího. Přinejmenším na to, co všechno obsahuje. Vypovídá totiž o svém autorovi víc, než kdyby se nezasvěcený posluchač rozhodl doplnit vzdělání a proposlouchal se polovinou jeho rozsáhlé diskografie.
Jan Hrubý & Sean Barry: Společné světy (Galén)
http://www.janhruby.eu/
Náš nejznámější rockový houslista nikdy nepatřil k těm, na jejichž nahrávky je nutno dlouho čekat. Ačkoli okolo jeho kmenového seskupení Kukulín je už delší dobu podezřelé ticho, při své účasti v celé řadě dalších projektů a spoluprácích s renomovanými kolegy, není tak těžké na něj každou chvíli narazit. A že netráví čas jen čekáním na důchod, dokazuje i trojalbum, vydané k příležitosti jeho pětašedesátin. Vydavatel zároveň velkorysým projektem oslavil dvacáté výročí své značky.
I při vydatné porci to není únavná zkušenost; Hrubý nikdy nepatřil k těm, kteří jen rychle umějí běhat prsty po hmatníku a přehrávat stupnice, ale naopak s oblibou své party vždy varioval a nevadilo mu zahrát stejnou píseň pokaždé maličko jinak. Schématismus tak je třeba hledat u jiných. Každý z tří disků má navíc odlišný koncept , takže ve chvíli, kdy jeden z projektů už posluchače omrzí, může s klidem sáhnout po jiném. Chci tím říct, že trojdisk, který by od jiného možná zaváněl megalomanstvím, tu má své opodstatnění.
První ze tří alb se trošku nelogicky jmenuje anglickým podnázvem You Showed Me The Way... Nelogicky pro to, že obsahuje improvizace na téma českých a moravských lidovek. Ach synku, synku, Když jsem šel z Hradišťa, Ó hřebíčku zahradnický a další všeobecně známé nápěvy. Hrubý ho zahrál zcela sám, "jen" za pomocí houslových syntezátorů. Jen je v uvozovkách záměrně, protože od samotného počátku je posluchač doslova pod tlakem smyčcových stěn a vše zní, jako kdyby spolu hrálo několik desítek houslistů v obřím chrámu. Monumentálnost zvuku nejprve odvádí od podstaty, ale když si na ni zvyknete, nelze než smeknout před Hrubého schopností si pohrávat se známými motivy a nápaditými variacemi. Trochu to celé připomíná okázalost barokní hudby a skvěle se u toho relaxuje...
Jestliže se "české" album jmenuje anglicky, mezinárodní pak těžko může překvapit českým názvem Ukázal jsi mi cestu... Je výsledkem Hrubého setkání s u nás usazeným Irem Seanem Barrym, výtečným hráčem na keltskou harfu a členem několika českých kapel (Dick O´ Brass, Irish Dew a dalších). Vzhledem k tomu, čemu se oba věnují, je vlastně s podivem, že k společné nahrávce došlo až teď. Do zhruba poloviny skladeb ještě přizvali Hrubého dceru, flétnistku Andreu Kudrnovou.
Nejvýznamnější ze tří alb se nese v akustickém duchu a instrumentální skladby tu střídají tradičně pojaté písně. Autorství na bookletu sice není uvedené, ale není se tak těžké dopátrat, že vedle "keltské", tedy irské, skotské a bretaňské klasiky dvojice zabrousila i do Skandinávie a také dal Barry k dispozici již jinde a v jiných verzích zahrané skladby. A tak vedle všeobecně známé Scarborough Fair či skotské folkové klasiky Black Is The Colour figuruje i třeba jeho autorská Song For Andrea.
Druhé album zní ze všech nejpřirozeněji. Snad i proto, že Hrubý se tu stahuje do své nejlepší polohy - tedy citlivého doprovázeče, zatímco Barry nejenže drží základ atmosféry netypickým zvukem svého nástroje, ale často i procítěně zpívá. I když tak nejde o nic objevného či nového, prameny oduševnělosti, zpěvnosti i nekašírované poetiky se tu slévají do výrazného toku, chvíli dravého, chvíli se mohutně rozlévajícího, vždy však přesvědčivě se deroucího vpřed.
Třetí z disků nabízí pozoruhodný bonus: melodramatické zpracování Krále Lávry, ze školních lavic známé básně Karla Havlíčka Borovského. Hrubý si tu opět vystačil sám - nejenže houslemi podbarvuje recitaci a hraje ve vsuvkách, ale i celý text s upřímnou obyčejností nadeklamoval. Necelých třináct minut příběhu podle irské pověsti, ve které figuruje i holič Kukulín, podle kterého Hrubý pojmenoval svou skupinu, je jakousi rozvernou odvrácenou stranou obou vážných alb. A to přesto, že do hry zručný houslista vložil i citace z Beethovena, Griega a Haendela.
V podobných případech, jaký stál u zrodu kompletu, často vše končí výběrem hitů či jinou podobnou recyklací. Skutečnost, že namísto ní Jan Hrubý zvolil pravý opak, tedy aktuální ukázku svých aktivit, a to hned jejich tří podob (za tu čtvrtou by se dal považovat obal Krále Lávry, na kterém je autorova fotografie s neumělou kresbou přidanými královskou korunou, vousy a oslíma ušima), vypovídá nejen o jeho dobře zúročeném talentu, ale i lidské a muzikantské kondici. A ta je - nejen v konfrontaci s číslovkou věku - na tom zatraceně dobře.
