Vybočení z řady nových studiových nahrávek bývá často považováno za ústupek či usnadnění ze strany umělce. Pokud ne rovnou za výplň při čekání na nové hity. Koncertní kolekce či soundtracky mnozí berou rovnou jako "desky druhé kategorie." Jak je to zjednodušující a povýšené vidění světa, se v minulosti ukázalo už mnohokrát. A každou chvíli přibývají další důkazy.
Radůza: Marathon - Příběh běžce (Tranzistor)
http://www.supraphonline.cz/album/100284-marathon-pribeh-bezce
Skoro se až zdá, že nahrávat "obyčejná" alba "obyčejných" písniček, se už naší nejznámější harmonikářce omrzelo. Zatím nejnovější aktivita byla pojata více než velkoryse, jako kombinace alba a knihy povídek. "Knižní muzikál neboli chansonetto", abych citoval autorku, měl jasnou inspiraci v jednom z nejnevyčerpatelnějších témat: nesmyslnosti, ale zároveň i nepoučitelnosti a tím i nevyhnutelnosti válečných konfliktů. Historie je tu zosobněná příběhy, zarámovanými konkrétním bitvami či dlouhodobějšími konflikty. A není překvapením, že souhrnné vyznění není příliš veselé.
Radůza tu opět prokazuje přirozenou kosmopolitnost. Na střídání jazyků si už její posluchači pravděpodobně zvykli, záběr příběhů ze všech koutů světa však tentokrát dovolil i jasně slyšitelné hudební inspirace folklórem oblastí jednotlivých příběhů a formu blízkou lidovým baladám, kramářskému vyprávění či romantickým písním. V případě puntičkářství tak lze vytknout určitou předvídatelnost: Jakou formu, že má příběh z časů masakru u Wounded Knee? No jasně, ukázkové country. Již stálí spolupracovníci i přizvaní hosté (skvělý Justin Lavash nebo domažličtí dudáci!) odvádějí skvělou práci.
Podobně jako si text povídek libuje v archaismech (slovo "jest" je tu až nadužíváno), i verše písní asi kohokoli, kdo někdy Radůzu slyšel, sotva překvapí. Opět jim nechybí důraz na lyričnost i klenuté slovní obraty, občas až balancující na hraně klišé s jakými bývají válečné události často zobrazovány. Což ještě podporuje zpěvaččina schopnost se suverénně pohybovat v celém hlasovém spektru - od křehkých, ukolébavkových popěvků matek, přicházejících o své syny, přes syrovost markytánky, až po bojovný křik. V těch klidnějších pasážích je nahrávka i její interpretka bezesporu přesvědčivější: až do deprese uvrhávající melancholická balada Madeleine je jedním z nejsilnějších míst alba.
Radůzina novinka nejlépe funguje jako celek. Pokud by se chtěl někdo omezit jen na pouhé písně, dospěje dříve či později k tomu, že je tu až přílišná podoba se starší tvorbou, včetně okázalosti, trochu černobílým pojetím humanity a důrazem na aranžérskou načančanost. Ale ve chvíli, kdy posluchač k nahrávce přistoupí s tím, že skladby jsou hlavně soundtrackem, doprovodem k próze, začíná to celé fungovat, získávat na síle a zapadat do sebe. Nejlepší by asi bylo, naprogramovat si pasáže z na disku přiložené audioknihy spolu s písničkami a pustit si vše najednou. V době, kdy se až příliš často zdá, že hudebním tvůrcům nejde o nic jiného než pobavit, či si s mesiášským komplexem přihřívat polívčičku vlastního ega, podobná aktivita přinejmenším stojí za pozornost.
Longital: A to je všetko? (Slnko)
https://itunes.apple.com/us/album/a-to-je-vsetko/id998263204
Slovenské duo Longital proslavilo přirozené a inovativní spojení elektroniky s křehkou, akustickou hudbou. Před několika lety se ale Dan Salontay a Šina rozhodli k akustičtěji pojatým koncertům a zalíbilo se jim to natolik, že už u tohoto pojetí zůstali. Proměnu dokonal loňský návrat prapůvodního člena Mariána Slávky: bubeníka a klávesisty v jedné osobě, jinak stále činného i v kapeleTalent Transport. V inovované tříčlenné sestavě nahráli průřez tvorbou celých čtrnácti let existence; nejde ale ani tak o "bestofku", jako o potřebu ukázat, jak se písně časem proměnily, a také toho, že obstojí i ve zcela odlišných aranžích.
Novinka - protože stačí jeden poslech, aby bylo jasné, že jde opravdu o nové album - je z rodu těch, které se dají poslouchat stále dokola a pořád jimi nebýt přesycen. Pořád je tu co objevovat, všímat si detailů, s jakými písně gradují i si aranžérsky vystačí s minimem, aniž by zněly triviálně či prázdně. Hypnotická atmosféra, tryskající emoce, skvělé muzikantství bez exhibice a živočišná energie - to je Longital 2015.
Právě v akustickém provedení na povrch vystupuje pozoruhodné zjištění, jaká si texty vybírají romantická a sladkobolná témata, ale zpracovávají je přirozeně, a civilně. Moře, jízda vlaku, stoupání na vrchol, útěk ven, strážný anděl - kolikrát už jsme o tom slyšeli folkové písničkáře i popové hvězdičky zpívat? Jenže trojice to pojímá s takovou noblesou a poezií, že to znovu a znovu nepřestává vykolejovat z pocitu všednosti. A podobné je to i s hudebním doprovodem. Pod zdánlivou jednoduchostí se ukrývají důmyslné harmonie a nápadité postupy, proměny temp i dokonalé využití silných motivů v podobě jejich minimalistického opakování, stupňování a vrstvení, přičemž hlasy tu jsou dalšími nástroji.
Zajímavé je i srovnání s původními verzemi. Obě podoby mají svoje. Odpadá u toho potřeba se rozhodovat, která verze je lepší, protože dřívější i současné pojetí je natolik dobré, že je to zbytečné. Tam, kde v minulosti uchvacovaly elektronické experimenty, nyní boduje síla souhry, přirozenost a lidský faktor. Ne nadarmo booklet připomíná, že nahrávka, ač ve studiu, vznikla prakticky "živě", bez závěrečných oprav a střihů.
U skladby Vlak se přímo zhmotňují vibrace způsobené spoji kolejnic, Modrý plyn má až meditativní účinky, finálová titulní skladba nechává svým fatalistickým dotazem zapomenout na Hamleta. Longital se nechali slyšet, že pro většinu skladeb je nahrávka rozloučením s koncertním repertoárem, tečkou, která umožní příchod novým nástupcům. Na jednu stranu je to potěšující vize, na druhou je ale po tomto albu více než jasné, že překonat podobně vysoko nastavenou laťku, rozhodně nebude snadné.
