Horečnatá krása, europop pro juniory a kovová tvář

Obě nová alba, hodnocená v dnešním Ekvalizéru, spojuje osobnost švédské hudebnice a vokalistky Karin Dreijer Anderssonové, jejíž tvorba i tajuplná osobnost mě fascinují už od raných dob skupiny The Knife (Karin + její bratr Olof).

Do určité míry jde o důsledek toho, že jsem nebývalou sílu její autorské desky Fever Ray zakusil první jarní den na pohanském obřadu (či koncertě, chcete-li) ve švédském přístavu Malmö. Pak už mě ani nepřekvapilo, že je to právě ona, kdo mezi jinými ozvláštňuje jinak vcelku tuctovou novinku norského dua Röyksopp.

U alba Fever Ray se rozhodně vyplatí rezignovat na dnešní uživatelské móresy v přístupu k hudbě. Desetipísňový sólový debut Karin Dreijerové album dává největší smysl jako celek a svůj temný půvab vyjevuje teprve při opakovaných posleších, během nichž se lze slastně propadat do hlubin kolektivního nevědomí.

Volně uplývající, gotikou ovanuté skladby vynikají vedle hutné intimní atmosféry především ukázkovým citem pro detail: velebně ponurými elektronickými podklady tu prostupují doteky perkusí, drobné záchvěvy elektrické kytary a lahodné orientální motivy (imitace panovy flétny v Keep The Streets Empty For Me). Dominantním prvkem tu však zůstává Karinin systematicky modulovaný hlas, který chvílemi připomíná ostrý vichr, jindy zase jakési mytické monstrum zpívající z hloubi jeskyně.

Hudba Fever Ray evokuje stav, kdy se únava mísí se zjitřením smyslů ("I live between concrete walls...haven´t sleep since summer") a kdy na člověka dotírají obrazy, u nichž není jisté, zda ještě vycházejí ze skutečnosti. Vize zrozené z dřímoty jako by následně Karin pronikaly i do lehce záhadných textů, upletených z proudu asociací, drobných životních impresí a letmých jazykových konspirací. Náznakové příběhy, jež se tu v lehce halucinačním rytmu odvíjejí, jsou přitom všední i alegorické, vtipné i děsivé, lakonické a přitom významově bohaté.

Fever Ray, to je somnambulní pop, elektro s originální etnickou příměsí, horečnatá muzika stvořená na tenké hranici bdělosti a neklidného spánku. Pro mě osobně - spolu s aktuálními opusy Animal Collective a Dana Deacona - nejvýraznější deska uplynulé části tohoto roku.

Karin Dreijer Anderssonová se ale objevuje ještě na jedné nahrávce, která budí v posledních týdnech velkou pozornost: na albu Junior norského elektropopového dua Röyksopp. Třetí album i u nás oblíbené dvojice se sice neutápí v jalové pompéznosti, jež dominovala jejich předchozímu titulu, ovšem po kvalitách slavného debutu Melody A.M. jen nesměle pokukuje. Nablýskaným, a přesto poněkud těžkopádným skladbám hodně pomáhá suita hostujících severských vokalistek (kromě již zmíněné Karin se zde prezentují ještě zpěvačky Anneli Dreckerová, Robyn nebo Likke Li), i tak je ale Junior budí víc rozpaky než nadšení. Energická zábava, průběžně pohřbívaná pod nánosy eurodancové hlušiny.

DOOM: Born Like This (Lex)
Silná, i když ne zcela konzistentní kolekce jednoho z nejrespektovanějších hiphoperů současnosti působivě shrnuje největší přednosti (a v menší míře i limity) tohoto maskovaného borce. Přestože se Daniel Dumile vzdal své přezdívky MF (MetalFace), zůstala mu jeho "kovová" údernost i schopnost vršit na sebe verše ostré a matoucí zároveň.

The Decemberists: The Hazards of Love (Capitol)
Koncepční novinka folk-rockové kapely z amerického Oregonu se slabostí pro literární košatost a barokní aranže hazarduje s posluchačskou trpělivostí. Epická šíře vyprávění stojí v kontrastu k nepříliš nápaditým písním, které do značné míry postrádají melodičnost předchozích děl souboru. Sedmnáct skladeb čítající melodram navíc nebezpečně často koketuje s nabubřelým kýčem.