Zvýšený hlas a prudké pohyby se zakazují, ticho a klid léčí. Americká pop-jazzová diva s francouzskými kořeny Madeleine Peyroux vydala desku tak jemnou a konejšivou, že působí až líně. Jako hudební terapie to není špatné.
Hledáte-li „antistresovou" nahrávku, poslouží album Bare Bones zpěvačky Madeleine Peyroux výborně. Projasněná, nadýchaná hudba povívá jako jarní větřík a ukolébává ke slastnému nicnedělání. Svět vypadá v Madeleininých současných představách jako příjemné místo k pobytu. „Svět, to byly krysí závody/i já v nich měla pořadí/ale teď už žádné starosti, žádný spěch...", zpívá v písni Homeless Happiness (Bezdomovecké štěstí). V závěrečné skladbě Somethin' Grand dokonce propadla bezbřehému barackovskému optimismu a text plný „bezstarostných vydechnutí", „odpuštění" a „příchodu něčeho velikého" věnovala „podpoře nové éry prezidenta Obamy". Připustí maximálně trochu sladkobolné melancholie (Love And Treachery) nebo lehkou, moralizující posmutnělost v protialkoholické River Of Tears.
Přitom Madeleine pořád ještě není žádnou uspavačkou hadů. To spíš kočkou, která zatáhla drápky a rozkošnicky se protahuje na sluncem vyhřátém parapetu, ale kdybyste ji vyrušili, hned naježí srst a prskne. Ovšem nikdo ji nevyrušil, bohužel ani zkušený dvorní producent Larry Klein, někdejší opora písničkářky Joni Mitchell. Pokud očekáváte alespoň trochu dřívějšího jazzového vzruchu, musíte se obrátit jinam.
Nekončící vyrovnanost
Na všech předchozích albech (pokud nepočítáme společnou nahrávku s Williamen Galisonem, je Bare Bones jejím čtvrtým počinem) se Madeleine větší či menší měrou spolehla na jazzové standardy a převzaté písně písničkářské elity Leonarda Cohena, Toma Waitse či Joni Mitchell. Tentokrát deska obsahuje výhradně původní repertoár, na kterém Peyroux spolupracovala například s písničkářem Joem Henrym nebo s Walterem Beckerem 
z pop-jazzového projektu Steely Dan. Paradoxně však Bare Bones působí jako větší „retro" než kterákoliv předchozí Madeleinina kolekce. Jako by se zpěvačka ve většině písní zahalila do modrých obláčků cigaretového dýmu meziválečných barů.
Díky jednotnému autorskému pohledu je Bare Bones také nejvyrovnanější, nejjednolitější Madeleininou nahrávkou, navzdory občasnému oživení tempa (houpavě „druhodobá" skladbička You Can't Do Me) v převládajícím toku baladické rozvolněnosti. Nechybí mnoho, a vyrovnanost by se mohla proměnit v jednotvárnost. Jak producent Klein, tak Peyroux jsou naštěstí příliš dobří na to, aby nechali zapadnout muziku pod práh nudy.
Ostatně, sázka na poklid a vyrovnanost vyšla. V americkém jazzovém žebříku vyšplhala deska až na vrchol a vidět byla i v hitparádách popových.
Jazzové hvězdy v medu
Z teamu minulé (dynamičtější, jiskřivější) nahrávky Half the Perfect World (2006) zbyl krom producenta třeba kytarista Dean Parks či varhaník Larry Goldings (hrál i s Norah Jones, Johnem Scofieldem či Patem Methenym). Sestavu doplňují jazzová esa jako pianista Jim Beard (Wayne Shorter, John McLaughlin, Bill Evans...) či bubeník Vinnie Colaiuta (Frank Zappa, Jeff Beck či Herbie Hancock).
Přestože například Colaiuta proslul i jazzrockovými výboji a hravým zvládáním největších rytmických krkolomností, zde převážně zlehounka lechtá virbl metličkami. Bývá zvykem chválit, kterak velmistři dokáží zkrotit ego a podřídit se náladě písní, ovšem tentokrát zahlodá červíček pochybnosti. Neměl producent využít fantastického hráčského potenciálu přece jen trochu víc? Celá ta hráčská smetánka působí jako úmyslně zpomalená, zamíchaná do medu. Nečíst věhlasná jména v bookletu, můžete si až na pár momentů myslet, že nahrávku pořídila technicky zdatná, ale bezejmenná studiová parta.
Bare Bones je velepříjemné, řemeslně poctivé album. Proto přijde recenzentovi líto, že se většinou tváří jako pouhá kulisa k odpolednímu rozhovoru u kávy. Ale nešť. Když už kulisa, tak sláva že takhle kvalitní.
Madeleine Peyroux: Bare Bones
Vydavatel: Rounder Records/Decca, 49:58 min.
Foto: Universal Music
