Už půl století se posluchači baví písničkami Ivana Mládka, jejich autor ale zanechal stopu i v dalších oblastech. Na kontě má například několik knížek, dlouhá léta byl k vidění na obrazovkách českých televizí, známé jsou obrazy využívající antiperspektivu a před pár lety si vyzkoušel dokonce vynalézání hudebního nástroje. Jen na ekonomii, kterou vystudoval, Mládek zanevřel. V úterý 7. února oslaví umělec mnoha talentů pětasedmdesátiny.
Poslední roky už Ivan Mládek dělá jen, co ho baví, stáhl se například z televizní obrazovky. "Řekl jsem si dost, chci už dělat jen to, co mě vyloženě baví! A to je hra na banjo, vystupování s kapelou po vlastech českých a slovenských a malování. A také se potřebuji trochu věnovat rodině," svěřil se před rokem muzikant, který i pro malování potřebuje to správné rozpoložení. "Když nepřijdu na nějaký legrační námět, tak nemaluju," tvrdí Mládek.
Výtvarnému umění, které obohatil o obrazy s důsledně otočenou perspektivou, se Mládek věnuje od poloviny 80. let. Malovaní má takříkajíc v genech, výtvarnému umění se totiž věnoval už jeho otec právník. "Malířství byl jeho vznešený koníček, jeho vášeň," vzpomínal na Mládka seniora, který svá díla neprodával - na rozdíl od syna. "Velice dobře šly na odbyt na Západě, hlavně v Americe... Konci minulého režimu mi nic jiného nezbývalo než se živit malováním," svěřil se jednou Ivan Mládek.
Obrazy ale přesto byly vždy jen doplněk Mládkova hlavního oboru, hudby. Už na průmyslovce propadl bendžu a později hrál v dixielandové kapele, která vystupovala na parnících nebo odpoledních čajích. Většinu své kariéry ale absolvent pražské Vysoké školy ekonomické spojil s vlastním Banjo Bandem, se kterým hraje od začátku 70. let. Předtím si odkroutil rok vojenské služby (kratší vojna byla jedním z důvodů, proč vysokou školu studoval) a vyzkoušel půlroční emigraci v Paříži.
"Nechtělo se mi být celý život emigrantem, neměl jsem na to, stýskalo se mi po rodičích, kamarádech, po Sázavě, po buřtech s cibulí," popsal Mládek důvody k návratu z Francie, kde se po srpnu 1968 živil hraním na balalajku v ruských klubech. "Hrát v Paříži pro ruské poříjnové emigranty mi nedělalo potíže, poznal jsem mezi nimi hodně fantastických lidí," řekl Mládek, který prý neutíkal ani tak před Rusy, jako před českými komunisty, aby se ještě stihl podívat do světa, než zavřou hranice.
S jak říká "polepeným" politickým posudkem se Ivan Mládek ani nepokoušel o kariéru ekonoma a místo toho vplul do vod showbyznysu. V normalizačním Československu přitom jeho kapela působila tak trochu jako z jiného světa. Písničky s absurdními texty, plnými slovních hříček, a melodiemi velmi odlišnými od ostatní pop-music té doby si rychle získaly popularitu. Mládek točil desku za deskou a Banjo Band byl velmi často slyšet také v rozhlasovém vysílání.
Písničky o vrabcích, co zobali igelitové obaly, nebo o leteckém nahánění Jožina z bažin, který "žere hlavně Pražáky", ale zlidověly nejen díky všudypřítomným tranzistorákům. Desky Banjo Bandu, které vydával Panton, se také lisovaly ve statisícových nákladech. "Režimu se asi moje obveselující písničky hodily do krámu," vzpomínal před lety Mládek, který si jako autor hudby a textů přes jistou nepřízeň režimu - nesměl prý dostávat žádné ceny - i slušně vydělal.
K mnoha uměleckým činnostem se přitom Ivan Mládek dostal tak trochu proti své vůli. Melodie prý začal skládat, když ho omrzelo hrát stále stejná dixielandová témata a do textů se pustil, když nebyli k mání textaři. A zpívat začal dokonce ze zoufalství, protože zpěvák Jeňýk Pacák neměl pro kapelu tolik času. S mluvenou legrací Mládek začal, když poznal, že na koncertech nestačí jen tak uvést písničku - a na světě rázem byly básničky, parodie na pohádky a scénky.
"A když jsem měl těch volovin v hlavě víc, napsal jsem knížku," shrnul to Mládek, který nezapadl ani po listopadu 1989. Jeho Čundrcountry show patřila ve své době k nejúspěšnějším pořadům televize Nova a diváky si našly i další pořady. Milovník amerických aut se také netajil přízní k ODS a Václavu Klausovi. "Ale časem jsem dospěl k názoru, že politický boj je víceméně bojem o posty a křesla a že si kapitalismus bez ohledu na volební výsledky stejně jde svou cestou," říká dnes.
