Devatenáctý ročník festivalu v Tasově opět potvrdil, že velikost nehraje roli. Na rozdíl od mnohých velkých festivalů totiž má účinkující na prvním místě. Od pátku 5. do nedělních ranních hodin 7. srpna nabídl celou řadu zahraničních interpretů, domácích špiček i objevů ze širokého spektra žánrů.
Otevřeně deklarovaný trend toho, že je vlastně jedno, kdo na festivalu hraje, hlavně když se lidé dobře baví, spojený s dalšími pravidly "zážitkové turistiky", se v České republice objevil až v poslední době, ale pravděpodobnost, že převálcuje i těch pár, kteří se snaží v prvé řadě o hudební nabídku, a pak až teprve o pohodlí návštěvníků, je docela vysoká.
Beseda u bigbítu, jak zní oficiální název tasovského festivalu, je skromný lokální festival, ale sympatický je už jen tím, jak se naopak důsledně vyhýbá interpretům, kteří hrají úplně všude. Nabízí místo nich často i neznámá jména ze zahraničí a dává velkou šanci začínajícím. Paradoxně se skromnými prostředky dociluje solidního výsledku. Má velký stylový záběr a je tak zcela nevhodný pro dogmatické posluchače, kteří dávají přednost jen jednomu žánru - není výjimkou, že zatímco na jedné scéně hraje metalová kapela, na druhé se tančí pod taktovkou elektronických beatů, aby je o chvíli později vystřídal třeba indie rock a world music.
Na festivalu tak dostala i letos šanci si zahrát řada lokálních kapel, u kterých ale evidentně nepolevily nároky na výběr, takže výsledkem byla přehlídka několika nových objevů jako hrom. Pravidelnou součástí je i soutěž mladých písničkářů - tady byla vedoucí místa už trochu diskutabilní, ale přesto jde o aktivitu navýsost sympatickou. Zároveň ale zhruba čtvrtina interpretů z celkového počtu přijela ze zahraničí.
V podstatě jediným masově známým jménem pátečního večera byla Lenka Dusilová. Vystoupila s doprovodem klávesistky Beáty Hlavenkové a bubeníka a předvedla něžnou a křehkou písničkovou tvář. Dostatečně posluchačsky přístupnou, ale zároveň prostou tuctovosti. Osvěžující to bylo i v tom, že většina ostatních naopak nabídla energické nářezy.
Je až s podivem, že už není známější novozélandské, ale v Brně žijící duo Gerda Blank. V energickém rockovém nápřahu čerpají jak z noisových nezávislých klasiků typu Sonic Youth, tak i z šedesátkové psychedelie. I v minimální sestavě kytara-bicí dokázali nejen vystavět hutné a hlučné stěny, ale i udržet pozornost publika. Pro tradičněji naladěné posluchače bylo lahůdkou tradiční, ale špičkově podané blues britských Paul Lamb & The King Snakes. Radost i výtečné provedení od už starších pánů v čele s frontmanem, vynikajícím hráčem na foukací harmoniku, provázely celý jejich blok, který byl ozdobou pátečního večera.
Po příjemném, ale nijak vybočujícím indie-poprocku slovenských Uniques ovšem nadšení vzbudil a pro autora těchto řádků byl vrcholem celého pátečního programu set britských Jazzsteppa. Duo, ve kterém elektroniku doplňovaly "živé" bicí, nejenže rozhýbalo početný dav, ale především předvedlo nadupanou jízdu, v mnohém energičtější, než jakou pak nabídly ostré metalové party, kterých na festivalu vystoupilo hned několik. Živelný, převážně dubstepově laděný večírek do atmosféry i nadžánrového pojetí festivalu zapadl naprosto přesně. Naopak trochu zklamáním byli polští D4D (Dick For Dick), jejichž spojení elektroniky s tradičním hudebním pojetím vyznělo naprázdno a navzdory pověsti skandalistů i zcela nevzrušivě.
Tradiční folklórní úvod sobotního programu (slovácké prostředí se nezapře) jsem prošvihl, ale po - na instrumentálních schopnostech stavějícím - Zdeňku Bínovi a příjemném retronávratu do devadesátých let v podobě obnovených alternativních rockerů Narajama Revisited (cimbál nechyběl) přišel první sobotní vrchol se slovenským duem Longital. Jejich pohrávání si s možnostmi kloubení elektronických smyček s odhalováním dalších možností tradičních nástrojů (včetně už charakteristické hry smyčcem na kytaru i baskytaru) se neomrzí, přechody z komorních pasáží do zběsilých a vypjatých gradací prozradily, že i v pouhém duu mají k vyčerpání ještě daleko, a nadšenou odezvu tak jejich vystoupení mělo i tentokrát.
Skvělí ale byli i stále vyzrálejší indie rockeři My Dead Cat. Exaltovaná hysterie, podpořená vřeštícími kytarami, naprosto do hudby ponořený frontman za klávesami, zcela nevnímající svoje až psychosomaticky vyhlížející gestikulace, ale zároveň dostatek melodií i skvělé aranže mi místy připomněli ve víru ztracené Landmine Spring. Další potvrzení, že nejlepší indie rock je naivní u nás hledat v Praze. Již ověřenou kvalitou a stále větší jistotou jsou charakteristická současná vystoupení královéhradeckého dua DVA. Probíhá při nich úžasná symbióza radosti na pódiu i v publiku a hravost, s jakou ke své tvorbě oba partneři přistupují, je, zdá se, nevyčerpatelná. Nejinak tomu bylo i zde. Viděl jsem je letošní léto už potřetí (a to mi jednou utekli jen o fous), ale stále se nedostavuje pocit přesycenosti.
Zajímavé bylo vystoupení kroměřížských Candy Meatworks s výraznou, místy až primusovskou baskytarou, ale po chvíli se zprvu nápaditě znějící model už začínal opakovat a vše sklouzlo do nevýraznosti. Ta sice neprovázela blok maďarských Special Providence, kteří ale byli typickou ukázkou nadprůměrně instrumentálně vybavených muzikantů, kteří moc nevědí, co s tím, a chybějící nápady se snaží nahrazovat větším množstvím not. Jenže jak se ukázalo i zde, i excelentně zvládnutá bezpražcová šestistrunná baskytara či sedmistrunná kytara ještě nové fanoušky nepřilákají a na rozdíl od Longital zůstal jejich stánek s tričky a cédéčky prakticky bez zájmu.
Ten naopak vyvolalo a nejspíš i největší ohlas sklidilo duo Čokovoko. Dámy několik let festival uváděly, a i když tentokrát byly jen v řadách účinkujících, mají tu silnou základnu příznivců. Opět pobavily svými variovanými oblečky, už tak vtipné verše skladeb ještě vtipněji glosovaly v pauzách i v jejich průběhu, a dokonce došlo i na improvizace v textech. Na pódium z publika nejprve létaly květiny, později i součásti pánského oblečení. Nechyběly ani infantilní tanečky a pochopitelně i všechny "hity". Jedinou chybou snad bylo umístit je na menší z obou scén - její kapacita prostě nestačila.
Crossoverovým Hentai Corporation nechyběla energie a nadšení, ale zpěvákovi, soudě dle projevu a poněkud dementních poznámek, nejspíš i nějaké to promile. Značně kontraproduktivní slovní projevy kazily dojem i z jinak skvělého objevu, napajedelských Mistake. S lehkostí hraný indie rock, kterému nechyběly chytré melodie, nápady ani elán mladistvých členů, opravdu nepotřebuje stupidní "ankety" typu "komu se nelíbíme, ať řekne mňau" - je výtečný i bez nich.
Až uhrančivá atmosféra provázela vynikající set Kill The Dandies. Démonický Hank i Sonja, která z nesmělých časů v Nihilists "vyrostla" v suverénní dámu, měla vše zcela pod kontrolou, a mnohým jedincům pánské části publika ještě stihla zadělat na erotické sny. Zbylá trojice pak zafungovala jako skvěle šlapající a dokonale sesynchronizovaný stroj. Retro prorůstající se současností, melancholické temno i náhlé, expresivní rockové výbuchy sklidily nadšenou reakci. Na chystané druhé album je tudíž důvod se těšit.
Polské početné seskupení Etna Kontrabande dělalo čest svému názvu. Jejich ska bylo energicky odvázané, lehké a zábavné. Naopak zadumaní a zpočátku dost nepřístupní byli košičtí Jelly Belly, můj letošní objev na slovenské scéně. Chvíli jim sice trvalo, než se naladili na společnou vlnu a dokázali ji přenést i na publikum, ale pak to stálo za to. Na vystoupení šestice Neruda, představě Romana Holého a Matěje Rupperta o tvrdé rockové muzice, bylo nejzajímavější sledovat skvělou rytmiku (ex –123 min.), která z i jinak nenápaditých skladeb s rádobydrsňáckými texty dokáže udělat celkem zážitek. Ale ani ta nezabránila tomu, že na vedlejší scéně se udělalo nečekaně plno.
Maďarští Realistic Crew sice jako by přesně nevěděli, co hrát, a přeskakovali od hip hopu k acid jazzu a zase jinam, ale pokaždé to bylo skvělé, hybné a plné nápadů. Elektronický spodek doplňovala baskytara, klávesy, občas dech a především výtečná zpěvačka, která byla tím pravým protipólem nejčastěji rapujícímu kolegovi. Půldruhé hodiny po půlnoci pro ně byl ten pravý čas, a i když mělo následovat ještě několik kapel, pro mnohé posluchače, včetně autora tohoto textu, byli i ideální tečkou za letošním ročníkem.
