Jana Rychterová patří spíš k nenápadnějším tvářím naší hudební scény. Hraje na kytaru dospělým i dětem, zpívá parafráze na klasiku, a ve volném čase jezdí na motorce. A nedávno vydala už své šesté album Tak hraj, které může až zaskočit střídáním vážných i veselých poloh.
Považujete se sama víc za písničkářku nebo za šansoniérku?
Myslím, že se to prolíná. Dlouhá léta jsem přijímala jako fakt, že jsem šansoniérka, protože mi tak říkali. Ale čím jsem starší, tím víc cítím sounáležitost s folkem. "Šanson" vlastně není nic jiného než "písnička". Občas se mi stává, že někam přijedu a všichni čekají, že přijede paní v černém, bude zpívat divné písně o smrti, a pak jsou obvykle dost překvapení. Takže v poslední době se spíš považuji za písničkářku - ostatně sama si to vymýšlím, skládám, zpívám, doprovázím se... jsem taková samoobslužná zpěvačka.
Stabilně vás ovšem velmi zručně doprovází houslista Vladimír "Iljič" Pecháček. Jak jste se potkali?
Ano, už osm let. Tehdy nás oba po právu vyhodili z kapely Hašlerka, kde jsme oba chvilku působili a moc na to oba neměli čas. Vladimír hrál tehdy ještě v Originálním pražském synkopickém orchestru, a když moje tehdejší houslistka otěhotněla, tak jsem ho oslovila. Zafungovalo to, sedli jsme si lidsky i muzikantsky. Navíc je dobře, když je na pódiu mužský i ženský element. Jen jsme oba trochu neřízené střely, takže nikdy nevím, co se v příštích okamžicích bude opravdu dít... (smích)
Postavit si regulérní doprovodnou kapelu vás nikdy nenapadlo?
Paradoxně mě to začalo lákat až poslední dobou. Na nahrávání do studia jsem si přizvala i basistu a jsou tam i perkuse. Zatím mi ale ta variabilnost, kdy někdy zahraju sama, někde s houslemi, vyhovuje mnohem víc. Ale možná k tomu dozrajeme.
Kromě své autorské tvorby máte ještě skupinu Two Voices a také máte program a písničky speciálně určené dětem. To je kvůli potřebě nezůstat v jedné škatulce, nebo z ekonomických důvodů?
Já jsem původem učitelka a po určité době mi došlo, že mi děti chybí. A také - ačkoli moc nevěřím na astrologii - jestliže se o Blížencích říká, že nevydrží u jedné věci a jsou proměnliví, tak já jsem pak typický Blíženec. Klidně budu jeden večer v dlouhé robě a ověšená šperky, a druhý den ráno se převléknu za čertici a půjdu hrát dětem. U Two Voices mě zas baví šroubování textu do klasické hudby. Je to poměrně náročná disciplína, musím přesně respektovat to, co už bylo vytvořeno a je bráno jako dokonalé, ať už jde o humorný nebo vážný text.
Uživí vás to?
Když mi bylo třicet, rozhodla jsem se to zkusit. A zatím to jde. Nejtěžší bylo to rozhodnutí. Věřím, že pro lidi, kteří byli z minulosti zvyklí, že se o ně postarala agentura a jen jim diktovala data koncertů, občas mohou mít problém s přizpůsobením dnešním podmínkám. Někde jsem četla moc hezký bonmot, že "být pánem sám sobě, znamená především dřít na panském".
Jak skládáte?
Dřív jsem vymýšlela písničky, když jsem venčila psa. Později mě napadaly v autě v zácpě. A v současnosti nejčastěji na motorce. Většinou mě napadne nějaký nápěv, který pak doma rozpracuju.
Motorkářky jsou u nás pořád chápány jako něco výjimečného. Jak jste se k tomu dostala?
Měla bych mít kérku a mluvit drsně? (smích) V posledních pár letech jsem měla několik životních přelomů, včetně toho, že jsem vyměnila partnera. A když jsme se potkali, on jednou přijel na motorce, já jsem si za něj sedla - a najednou jsem vůbec nechápala, jak jsem ta léta předtím bez toho mohla žít. Předtím jsem na motorce seděla naposledy v šestnácti, nijak mě to nelákalo ani jsem to neodsuzovala, ale ten pocit byl najednou tak úžasný, že se to nedá popsat. Do půl roku jsem pak měla řidičák a vlastní motorku.
Jakou máte?
Yamaha DragStar. Tíhnu spíš k chopperům než k rychlým motorkám.
Podobné motorky bývají těžké. Zdvihnete ji, když by vám upadla?
Ano. Má sice 260 kilo, ale mám na to takový fígl. Ale je pravda, že když mi někdy ujede noha a "položím to", okamžitě mám okolo sebe několik ochotných pomocníků. Jen jednou se mi to stalo v lese, a to mi byla taková hanba volat o pomoc, že jsem našla způsob, jak to udělat. A jsem na to strašně pyšná!
Relaxuje vás jízda?
Strašně moc. Jsem takový ten typ, jak se říká v tom vtipu, který má mouchy mezi zubama. Vyklidněný motorkář. Čím jsem starší, tím mám v sobě víc radosti a naděje.
Proto taky máte mezi šansony i několik vyloženě veselých písniček?
Ano. Jak žiju, tak i píšu.
Na jakém nejpodivuhodnějším místě jste je hrála?
Nedávno jsme měli sérii koncertů po vězeních. To byla zkušenost k nezaplacení. Byly to věznice ve Všehrdech, v Jiřicích a v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou. Tam byly ty reakce asi nejemocionálnější - když to bylo rychlé, tak tančily, když teskné, tak plakaly... Chlapi se tak neprojevovali, ale o to delší a silnější byly potlesky. Náročné koncerty také byly na dětské onkologii. Pak je třeba úplně odbourat vlastní ego a vše soustředit tomu, že tam člověk jde dělat "službu".
Děláte i koncerty, kde míváte známé hosty. To vás napadlo jak?
Občas chodím hrát do sdružení Šanson - věc veřejná, které existuje přes čtyřicet let, hrávala tam už Ljuba Herrmannová. Dlouhá léta to i vysílal Rozhlas. A tam jsem se seznámila s novinářem Janem Petránkem. A jednou jsme ho měli na koncertě jako kmotra, pak jednou jako hosta - a tak nás odněkud oslovili, abychom přijeli spolu - on, že bude vyprávět a já mezi tím hrát - a fungovalo to. Pak jsem se seznámila s Václavem Větvičkou a začala dělat večery i s ním. A nyní občas přiberu Iva Šmoldase. A taky jsem jednou měla jako hosta Romana Vaňka, který mluvil o vaření. Je to zase úplně jiný druh vystoupení, vyžaduje to jiný druh publika. Ale baví mě to taky.
Patříte k těm, kteří si svůj život dirigují sami. Máte ještě nějaké sny - třeba být populárnější?
S větší popularitou se snadněji pracuje. Umělci potřebují, aby se o nich vědělo. Tím, že si ji tvrdě vyšlapávám od začátku, kdy jsem vzala kytaru a začala obvolávat školy, že bych jim tam přijela zazpívat, tak mě nic nepřekvapí. Můj sen tedy je, aby to i nadále pokračovalo tak, jak to je. Protože tak jsem šťastná.
