Na pódiu už nebývá sama, ale s kapelou, se kterou nahrála i nové album Gaia, které pokřtí 27. a 28. března v pražské Malostranské Besedě. Zpívá na něm o Zemi, se kterou tvoříme jediný organismus, nebo o tom, jak se z každého predátora časem stane kořist. A o přesvědčení, že svět byl stvořen pro všechny bytosti, které jej obývají.
Na scéně už působíte přes dvacet let. Jaký je rozdíl, pomineme-li časový odstup, mezi tou mladičkou písničkářkou a dnešní "šéfovou kapely"?
Dvacet let... a deset kilo. (smích) Ale vážně - Člověk se vyvíjí, ubývá mu energie, přibývají mu zkušenosti. A já se nyní nacházím v tom příjemném období, kdy už mám nějaké zkušenosti, ale pořád mám ještě i dost sil.
Na obálce nového alba jste vyfocena v bojovné pozici s lukem a dočetl jsem se, že vaším současným koníčkem je "Intuitivní lukostřelba". Co to přesně je?
Není to sportovní lukostřelba, náš luk je obyčejný, vlastně jen ten "klacek", bez nějakých mířidel. A střílí se dřevěnými šípy. Mají na konci peří a každý lítá trochu jinak. Snažíme se, aby tam bylo co nejméně techniky. Skoro se nemíří, a když už, tak oběma očima. Učíme se i střílet po zvuku, za běhu, na pohybující se terč. Jde vlastně o simulace bojové a středověké lukostřelby.
Jak jste se k tomu dostala?
Od mala jsem chtěla střílet z luku, ale myslela jsem si, že pro to nemám tělesné dispozice, protože by mi to, co mi vyrostlo na hrudníku, díky tomu, že jsme ženského rodu, poněkud vadilo. Ale pořád jsem měla silný pocit, že alespoň zkusit bych to měla. Až jsem jednou projížděla internet a zjistila, že přímo u nás na Kladně máme "Evropský spolek bojových umění", který se intuitivní lukostřelbě věnuje. Tak jsem jim zavolala, jestli bych si to nemohla alespoň zkusit. Byli moc milí, sami nadšenci, takže jsem tam přišla a už neodešla. A nejen kvůli tomu, že jsem zjistila, že to mohou dělat i ženy, aniž by si - jako kdysi Amazonky - musely nechat amputovat jedno prso. Je to moc pěkný koníček.
Co na to říkalo vaše okolí?
Mluvila jsem o tom hlavně s bráchou, říkala jsem mu, že mi to připadá až jako meditační činnost. Ten okamžik soustředění, který musí proběhnout na vteřinu přesně. A on mi potvrdil, že v Japonsku existuje i zenová lukostřelba, která je považována za druh meditace.
Promítlo se to i do skladeb na novém albu? Připadá mi, že jeho leitmotivem by klidně mohla být "těžkost žití". Je to podle vás dnes těžší, než dříve?
Určitě ne. Myslím si o sobě, že jsem optimistka a k životu přistupuji radostně. Což ale neznamená, že s sebou to žití určité těžkosti nenese, a že i když my se tady máme celkem dobře, tak, že jinde nejsou miliardy bytostí, které se dobře nemají. Otázkou je, nakolik se s tím dá něco udělat. Realitou je, že tu existuje agresivita a snaha těch, kteří mají zrovna převahu, o uchopení moci.
A máte spíš tendenci se s tím smířit nebo se snažit proti tomu bojovat?
Proti tomu se nedá bojovat. Je to podstatou přežití. Třeba vegetariáni si myslí, že to vyřešili. Jenže tím, že pojídají rostliny, jen agresi vůči zvířatům přenesli z fauny na flóru. Jaký je v tom v principu rozdíl? I ta rostlina je bytost.
V jedné ze skladeb zpíváte, že "tenhle svět není jen pro silný". Lze to chápat jako hořkost či zklamání z uvědomění si toho, o čem jsme mluvili?
To není hořkost, to je pouhé konstatování, že to tak je. Sama sebe upozorňuji na to, že jsem součástí potravního řetězce - ať už obrazně či skutečně. Je to pochopitelně alegorie: Člověk je na počátku silný, každého přemůže, je predátor a nikoho se nebojí. A postupem času, pokud nezemře předčasně, slábne, a najednou se on stane tím, kdo je slabý. A je vlastně jedno, jestli ho jen vyhodí z práce, protože mají někoho mladšího a výkonnějšího, a nebo ho opravdu sežere lev. Tu zkušenost už udělaly miliardy lidí před námi, a pokud sem nespadne nějaký meteorit, tak ji poznají i ty miliardy po nás.
Souvisí to s často zmiňovanou blbou náladou? Ten stav tu byl přece vždycky, vždy byli zdraví a nemocní, bohatší a chudší, chytřejší a hloupější - ale najednou to někteří považují za jakousi nespravedlnost společnosti, že zrovna oni nejsou ti vyvolení. Kde se bere ten pesimismus?
Čekali jsme změnu a ona nepřišla. A je jen důležité si uvědomit, že nemohla přijít, že ta podstata je stále stejná. Silnější a schopnější své síly a schopnosti budou vždy využívat, protože vědí, že je jen otázkou času, kdy budou slabí. Může to být frustrující, a nebo může být dobrou zkušeností si uvědomit, že jsme součástí toho všeho. Pobyt na této planetě je těžký i nádherný zároveň. Důležité je hledat rovnováhu jak žít. Abychom se nepřejídali jen protože můžeme. Nebo nekáceli deštné pralesy či deptali lidi okolo nás. Jen proto, že nám to přináší dočasné výhody.
To album působí často až překvapivě temně a občas i bez vize řešení či naděje. Ve skladbě Poslední cestující je například verš "mám v ruce klíč a nejsou k němu dveře". To je důsledek uvědomění si té vážnosti?
Ta písnička je třeba zrovna o lásce. Napsala jsem ji po jedné nepříliš vydařené milostné aféře. I to je součást života.
Na albu je hodně cítit, že už od počátku vznikalo s kapelou. Jak jste došla k tomu rozhodnutí, nejen nekoncertovat, ale už ani od začátku ty skladby nevytvářet sama?
To vůbec nebylo rozhodnutí, to už byla vnitřní potřeba. Prostě jsem už nechtěla jezdit sama. Na pódiu sama, po koncertě sama... Chtěla jsem mít okolo sebe lidi, a to lidi, kteří by se měli rádi. A tak je mám a myslím, že se rádi máme. Možná to bude jednou zase jinak, ale zatím je to skvělé a zábavné.
Otevřela vám ta spolupráce nové cesty?
Určitě. My se dokonce už kamarádíme i mimo pódium. Bohatší aranže a nástrojové rozšíření jsem zkoušela už na desce V salonu barokních dam, ale nyní se cítím mnohem svobodněji. Kluci jsou šikovní, což je i pro mě inspirativní. Dokonce se už i občas odvážím na jevišti improvizovat, což jsem dříve nikdy nedělala, protože jsem se bála. Nikdy. Už jen to, že si mohu klidně zahrát na foukací harmoniku nebo na dudy... Třeba písnička Gaia vznikla tak, že jsme si jen tak nezávazně na zkoušce jamovali a já jsem to jen doma dopracovala.
Jako hosta jste si pozvala Anetu Langerovou. S tou jste se seznámila při nahrávání projektu Wabi a Ďáblovo stádo?
To už jsme se znaly. Seznámil nás bubeník David Landštof, který s ní hrával. Potkaly jsme se na několika večírcích a Aneta se mě ptala, jestli bych jí nenapsala text. Tak jsem to udělala a ona mě požádala, jestli bych ho i nezhudebnila. Pak jsme si říkaly, že bychom to i nazpívaly spolu. Nakonec jsem ale měla tolik písniček, že jsem tuhle na desku nezařadila. Ale zároveň jsem se tolik zamilovala do představy, že si spolu zazpíváme, že jsem hledala jinou, která by nám "sedla". A našla jsem Babylonskou věž. A mám pocit, že ji Aneta svou účastí dost "pozvedla".
Ji to taky bavilo?
Ona je moc pokorná, takže původně přišla do studia jen se skromnou představou, že tam někde zazpívá nějaké vokály. Musela jsem ji dost důrazně říct, že je tam můj host, a že chci aby to byla rovnocenná spolupráce. Myslím, že ji to pak i dost bavilo. Ráda bych si to ještě někdy zopakovala, doufám, že naše spolupráce tím neskončila.
Album jste si opět vydávala sama na své značce. Dnes už to dělá kdekdo, ale co k tomu kdysi vedlo vás, osamostatnit se i vydavatelsky?
Původně jsem si to jen chtěla zkusit. A pak už zas nějak nebyl důvod, proč od toho upustit. Bavilo mě to. Dokonce tolik, že jsem si pak chtěla i vyzkoušet, jaké to je vydat desku i někomu jinému a tak jsem vyprodukovala album pro kapelu Zrní. A u toho jsem zjistila, že to už je, třeba i administrativně, docela náročné a lekla jsem se, že bych mohla skončit jako vydavatelka a na svoji muziku neměla tolik času. Takže jsem od toho zas upustila, už jsem klukům ze Zrní i podstoupila práva. Mám kapacitu tak akorát na ty svoje věci. Jsem vydavatelství o jednom zaměstnanci.
Uživí vás to?
Jde to. Záleží na tom, jaké má člověk nároky. A jak je ochotný se s muzikanty dělit (smích).
K albu bude dvojitý křest, 27. a 28. března v pražské Malostranské Besedě. Bude i nějaké turné?
Kdepak, to my neděláme. Hrajeme průběžně celý rok, i nové písničky zařazujeme průběžně, hned jak vznikají. Už dokonce hrajeme i písničky, které jsem napsala po natáčení nové desky a ještě tam tak nejsou, a některé z nové desky jsme naopak už hrát přestali. Zařazujeme je podle nálady, občas vytáhneme i něco staršího. Je to živý proces. Kluci se mi smějí, že jsem schopná měnit repertoárový list každé dva měsíce.
Budou na křtu hosté z desky?
Určitě tam budou s námi Tuchoměřičtí křižáci, jak jsme si je překřtili, sbor, který máme na desce. A jestli to zvládne dorazit i Aneta, to se ještě uvidí. Ale rádi bychom.
